Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

8.

Všichni v ulici zmlknou a upřou na mě své pohledy, včetně Newta, který nemá absolutní tušení, co se děje, a Maddie, která je na tom obdobně. Ne snad, že bych já sama byla výjimkou - krčím na dívku čelo a ještě jednou si prohlížím její napuchlý ret a odřená kolena.

,,Kdo je to?" ptá se jí taky šedovlasý muž a puškou mi pořád ještě míří přímo na hrudník. Newt mě popadne za pas a pokusí se mě stáhnout za svá záda, zavrtím ale hlavou a upřu pohled na Maddie, která si mě měří s pootevřenou pusou. Doslova vidím, jak jí to v hlavě šrotuje - nemá tušení, kde jsem se tu vzala, a já bohužel musím přiznat, že já zase nemám páru, jak se sem mohla dostat ona. Vždyť město, kterým jsme prošli, když jsme se ocitli na Spáleništi, musí být odtud několik stovek kilometrů, no ne? Jorge nás sem dopravil bergem. Je snad náhoda, že jsem tu narazila zrovna na Maddie?

Ona to ví, dojde mi posléze. Ví, že mám co dočinění se ZLOSINem. Sama jsem jí to tenkrát řekla. Jestli to teď poví, je stoprocentně po nás.

Pff. Pokud si myslí, že dva civilisti přilákají pozornost ZLOSINu, co by řekli na to, že jsme jejich uprchlými subjekty?

Mužův ukazováček stále nebezpečně balancuje nad spouští. Maddiiny oči se vpijí do mých a i přes vzdálenost několika metrů, která nás dělí, v nich postřehnu náznak nejistoty. Snažím se jí výrazem dát najevo, že pokud to řekne, pokud jim prozradí, kdo jsme, zabijí nás, ačkoliv jsem si jistá, že tohle ona sama moc dobře ví.

,,Byli to oni? Sebrali Davea a Stevea?" zavrčí muž s puškou a v ten moment se Maddie konečně vytrhává z transu - pokládá staršímu muži ruku na rameno a druhou sklápí hlaveň zbraně k zemi.

,,Ne," říká mu přitom. ,,Ne, nesebrali. Laura je... poznaly jsme se ve městě."

Vypustím vzduch z plic, aniž bych věděla, jak dlouho jsem ho vůbec zadržovala, a obrátím se k Newtovi.

,,To ona mě dovedla do zóny B," vysvětlím mu, zatímco on si měří dav před námi nedůvěřivým pohledem. Dovolím si trochu svěsit ramena - alespoň už na nás teď nikdo nemíří, což sice není úplné zaručení bezpečí, stále je to ale lepší než před několika sekundami. ,,Říkala jsem ti o ní, pamatuješ?"

Chlapec přikývne, nezdá se ale být ani trochu v klidu. ,,Co dělá tady?" zeptá se mě šeptem a já pokrčím rameny a upřu pohled zase k dívce, která k nám nyní zamíří i s šedivějícím mužem, jehož výraz by se dal popsat jako... vražedný je myslím ještě vlídné slovo.

Maddie se zastaví naproti mně a přejede mě pohledem. Stejně tak to udělá i muž - následně svou pozornost upře na Newta a když spatří, jak se na něj Newt mračí, zachmuří se ještě víc.

Než stačím něco říct já nebo kdokoliv jiný, ujme se slova. ,,Co tady chcete?" vybafne na nás drsným hlasem a já usoudím, že asi po dlouhé budu muset hovořit s nuceným respektem. Hlavou mi probleskne vzpomínka na Albyho, rychle ji však zaplaším a přešlápnu. Díky bohu zareaguje Newt - už jsem se začínala bát, že veškerou diplomacii nechá na mě, což by, mluvme upřímně, nedopadlo dobře.

,,Jak jsme řekli," promluví a jeho obvykle medový hlas teď zní jako nabroušená břitva, ,,potřebujeme někde zůstat. Cestujeme už dlouho..."

,,Odkud?" přeruší ho muž štěkavě. ,,Kam?"

Newt se nezdá být ani trochu vyvedený z míry. Naprosto klidně muži odpoví: ,,Z města, kde Maddie poznala Lauru, jsme se vydali do Denveru. Chtěli jsme tam začít nový život, ale..."

,,...nejsme imunní," dokončím jeho lež, překvapená, jak i můj hlas zní normálně, jako by příběh ani nebyl vymyšlený. Ostatně ale žiju ve lžích od chvíle, kdy jsem se probrala v Kleci, a tak je asi jedno, jestli je vymýšlím já, nebo mi je někdo vkládá do hlavy.

,,Nepustili nás dovnitř," přikývne Newt a já se vyhnu Maddiinu pohledu, protože jsem si jistá, že ona tento výmysl jednoznačně prokoukla.

Ví to. Ví, že jsme ve městě byli, protože to byla zkouška. Ví, že by nás ZLOSIN nenechal jen tak odejít.

,,Prosím," hlesnu a seberu veškerou odvahu, abych jí pohlédla do očí. ,,Nemáme kam jít."

Maddie opětuje můj pohled. Pak do mě šedovlasý chlapík šťouchne puškou.

,,Ruce nahoru," zabručí a já vykulím oči. Newt už mě zase svírá kolem pasu.

,,Co je?" chce vědět a pokouší se mě dostat z mužova dosahu tak vehementně, až klopýtnu.

,,Ruce nahoru," zopakuje chlapík nevrle a protočí nad Newtovým pokusem o ochranu očima. ,,A ty sundej ten batoh. Musíme vás prohledat - nevleze mezi nás někdo, kdo by mohl být vlastní zbraň nebo třeba odposlouchávání ZLOSINu."

,,Proč by ZLOSIN-" začnu, ale všimnu si Maddiina výrazu, který mi radí, ať hodně rychle hodím zpátečku a k tomuto tématu se radši nevyjadřuji, tak jen poslechnu příkaz a zvednu ruce nad hlavu.

Newt si muže před sebou přeměří ještě jednou a pak ohrne horní ret. ,,Frasně, fajn," řekne a shodí batoh na zem, načež i on zvedne ruce nad hlavu.

Muž mě ohmatá, aby zjistil, jestli něco neskrývám pod oblečením - jeho dotek je surový a než se stačím ohradit, přesouvá se k Newtovi. Následně vezme batoh a obrátí ho vzhůru nohama.

Na zem se vysype veškerý jeho obsah - baterky, konzervy, jedna nenačatá láhev vody, pokrčená mapa světa, blok, tužka a dva kapesní nožíky.

Maddie se ohne a zvedne je, zbytek věcí nechá ležet v písku. Muž pokrčí rameny, kopne do jedné konzervy a potom se podívá zpříma na Newta. Chvíli to vypadá, že nám snad řekne, abychom vypadli - v tom k němu však ale naprosto nečekaně natáhne ruku.

,,Jsem Charlie," představí se a blonďák jeho ruku váhavě přijme, skoro jako by se bál, že se může nakazit nějakou infekcí.

,,Newt. Tohle je Laura."

Jeho přítelkyně, chce se mi dodat, když vidím, jak po něm Maddie se zcela neskrývaným zájmem loupne očima.

Charlie se na mě ani nepodívá, natož aby mi podal ruku, za což jsem asi ráda, stejně však nedokážu potlačit bodnutí vzteku, když se ode mě odvrátí a zavolá k ostatním lidem, kteří jako by se ani nehnuli ze svých míst:

,,Všechno je v cajku, chásko. Jen to vypadá, že tu máme zase o dva ztracený případy navíc."