Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

40.

Berg stojí ve dvoře za domem a zabírá ho úplně celý. Vměstnáme se všichni dovnitř - je pro bezmála třicet lidí poněkud těsný, zvládneme se do něj ovšem namačkat. Postaví mě vedle Gallyho a Maddie, která mi má pomoct s bezpečnostními pásy. Všude je strašný zmatek a hluk, jak se všichni překřikují a snaží se domluvit na zbytku věcí, které je potřeba před odletem udělat. Jsem úplně mimo tohle všechno, Gally vedle mě ovšem pořád něco řeší a tak mi neunikne, že máme nějaký problém se zbraněmi.

,,Je jich málo," říká nějaký mladík Gallymu a ten se na něj nevraživě mračí.

,,Nás je taky málo," odsekne mu. Hoch se zatváří zmateně.

,,Ale těch zbraní je stejně míň než nás," namítá a podívá se na mě, jako by mě žádal o pomoc. Pokrčím rameny a on se zase obrátí ke Gallymu. ,,Jak asi máme..."

Dohadují se dál, mou pozornost ovšem zaujme Maddie, která mě zatlačí do sedačky a začne mě k ní připoutávat.

,,Sotva jsi mi něco řekla," prohlásím a ona pokrčí rameny.

,,Jsem unavená," pronese, vím ale, že se v tom skrývá mnohem víc.

,,To jsme všichni," odpovím a ona se mi na chvíli zadívá přímo do očí.

,,Lauro," osloví mě někdo a já vzhlédnu a spatřím Charlieho. Přitáhnu si svůj batoh, který mi leží na klíně, blíž k sobě a pohlédnu na něj. Něco drží za zády. Maddie na něj kývne, jako by ho k něčemu přesvědčovala, a potom se připojí ke Gallymu a tomu klukovi, který s ním pořád ještě řeší pistole. Charlie přešlápne a poškrábe se zezadu na hlavě. Myslím, že jsem ho v životě neviděla takhle nervózního.

,,Hm?" pobídnu ho a on si povzdechne a natáhne ruce s tou věcí před sebe. Je to deník. Ošoupaný sešit v pevné vazbě, který mi je povědomý. A než promluví, poznám ho.

Mám pocit, jako by mi někdo k noze přivázal kámen a hodil mě do vody.

,,Nezlob se," vyhrkne hned Charlie a sedne si vedle mě na Maddieno místo. Nakloní se ke mně, deník pořád v ruce. Hypnotizuju ho očima. ,,Měl jsem ti to dát hned. Chtěl jsem. Ale nejdřív jsem se bál, že bych vyváděla a omlátila mi ho o hlavu. A potom, když jsi řekla, že chceš tohle všechno ukončit, že půjdeme zničit ZLOSIN... myslel jsem, že by tě to mohlo odradit. Že by sis to mohla rozmyslet."

Nic neříkám. Srdce mi buší až v krku. Tohle přece není... nemůže to být...

,,Newt mi to dal před pár dny," vysvětlí Charlie a já se kousnu do rtu. Zírám na deník a v očích mě štípou slzy. ,,Psal do něj už..."

,,Od toho, co jsme utekli ze základny," doplním ho a zamrkám. Otřu si oči a odvrátím zrak. Tohle bylo to, co Newt psal po nocích. Úplně jsem na to zapomněla - zapomněla jsem na to, jak čmáral slova do toho, co teď Charlie drží v rukou. Nejdřív klidně, později rychle, překotně, nakonec je do stran už skoro vyrýval. V tom deníku jsou zmapované jeho myšlenky. Je to kus něj.

,,Nechci to," vyhrknu, když Charlie začne znovu mluvit. Zarazí se a překvapeně otevře pusu.

,,Cože?"

,,Nechci to," zopakuju a hlas se mi třese. Odstrčím jeho ruku i s deníkem.

,,Ale..."

,,Nemůžu," syknu prudce a polknu. ,,Nemůžu si to přečíst."

Všechno ve mně se vzepře. Nával úzkosti způsobí, že se musím zhluboka nadechnout. Zavrtím hlavou a vrtět jí nepřestanu. Představa toho, jak čtu ta slova... jak vnímám to, co mi chce sdělit, jako bych s ním mohla mluvit, jako bych ho mohla vzít za ruku, jako by to ještě mohlo být v pořádku...

Rozhlédnu se po bergu a přejedu všechny pohledem. Nikdo mě nevnímá. Žádné zlaté vlasy a hnědé oči nevidím. Necítím jeho ruce okolo mých ramen, neslyším jeho hlas, necítím jeho vůni.

Není tady. Už nikdy tu nebude.

Charlie na mě vyjeveně civí. ,,Lauro, on chtěl..."

,,Nemůžu si to vzít, Charlie!" zvýším hlas a pár lidí se ohlédne. Zavrtím hlavou a ztiším se, když dodávám: ,,Prosím, nenuť mě to číst. Nezvládnu to. Nezvládnu."

Opětuje můj pohled a potom přikývne. ,,Dobře," řekne a mě šíleně rozbolí u srdce. Hrdlo se mi stáhne. ,,Nemusíš to číst." Charlie se narovná a natáhne ke mně ruku s deníkem. ,,Nemůžu tě do toho nutit a Newt se nedozví, jestli jsi to četla nebo ne. Ale měla by sis to vzít k sobě. Nalož s tím, jak uznáš za vhodné, ale já Newtovi slíbil, že až tu nebude, předám ti to."

Zarazím se. ,,Až tu nebude?" zopakuju v šoku, Charlie ale jen zavrtí hlavou a strčí ke mně odrbaný deník.

,,Pochopíš to, až si to přečteš. Tak dělej."

,,Tys to četl?" vypravím ze sebe a pořád si od něj deník neberu. Mám strach, že až se ho dotknu, začne to fyzicky bolest. Je to kus něj. Je to Newtova mysl přenesená na papír.

Charlie pokrčí rameny. ,,Jo, četl. Vezmi si to, Lauro. Newt chtěl, abys tomu porozuměla."

Chci se na něj utrhnout, že strkal nos do věcí, do kterých mu nic není, a že jsem tomu všemu rozuměla už předtím, nakonec ale jen mlčky natáhnu ruku a převezmu si od něj sešit do rukou. Je hnědý. Pár prvních stran je vyškubaných - jde to vidět, aniž bych nahlédla dovnitř.

S obrovským knedlíkem v krku rychlým pohybem strčím deník do batohu a ten rychle zapnu. Podívám se na Charlieho.

,,Nejsem připravená," špitnu přiskrčeně.

Smutně se na mě usměje. ,,Nevím, jestli člověk někdy může být."

 Jakmile Charlie odejde a posadí se na své místo, zavřu oči a přitisknu si batoh s deníkem blíž k sobě. Nemůžu uvěřit, co všechno se změnilo za čtyřiadvacet hodin. Newt zemřel a já jsem dcerou Avy Pageiové. Sedím v bergu s Pravou rukou a chystám se zničit ZLOSIN. 

 ZLOSIN vede moje matka. 

 Držím v ruce deník, do kterého Newt psal všechno, co ho trápilo posledních několik týdnů.

 Čekám, až se berg uvede do pohybu, ale pořád se to neděje, a tak otevřu oči a setkám se s Minhovýma očima. Ucuknu a on se na mě zeširoka usměje.

 ,,Jsi v poho?" zeptá se mě a já nezvládnu nic víc než na něj kriticky vytáhnout obočí.

 ,,Ptáš se vážně?" zeptám se a on si odfrkne a posadí se vedle mě na Maddieno místo.

 ,,Myslím jako v rámci možností," prohlásí a podívá se na mě. ,,Jsi v pohodě?"

 Zavrtím hlavou a v ústech pocítím hořkost. Nejradši bych mu to řekla. Nejradši bych to začala křičet na všechny okolo. Chci, abych to nemusela cítit sama. Newt je mrtvý. Newt je mrtvý. Newt je mrtvý.

 ,,Nikdy mi nebylo hůř," řeknu místo toho jen a Minhovi dojde, že tohle není chvíle, kdy by si ze mě měl utahovat. A potom udělá něco, co mě překvapí. Předkloní se a položí mi ruku na koleno.

 ,,Lauro," osloví mě naléhavě a podívá se mi do očí, ,,nevím, co se stalo, a ani to vědět nechci. Nejspíš to ze mě dělá slabocha, ale stojím si za tím. Ale musíš vědět, že žiješ. A že jednou to zase začne dávat smysl."

 Koukám na něj, zčásti vyvedená z míry proto, že řekl něco tak vážného, zčásti taky proto, že to znělo sobecky. Ty nechceš znát celou pravdu? křičím na něj v duchu. Nechceš? Hádej co, Minho? Já celou pravdu znám. Vždycky ji budu znát.

 Nic už nikdy nebude dávat smysl.

 Ale ve skutečnosti bych mu to nikdy neudělala. Zničilo by ho to. Pravda by ho zničila. Tím, že ublížím lidem kolem sebe, samu sebe nezachráním. 

 A tak se jen natáhnu a stisknu jeho ruku.