Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

23.

Když se nemůžete rozhodnout mezi písničkou a gifem a tak sem hodíte obojí #fucktherules. 

 K této kapitole. Miluju ji. A k té písničce? Ta je můj život. (Finále TVD a navíc ten text, co je ksakru Newra, a já z něj pořád umírám.) Vím, jak dlouho k tomuhle směřovalo. A asi se to stane za úplně jiných okolností, než jste čekali (ani já to nečekala, pff). A přesto doufám, že se vám to bude líbit. 

PS: I AM NOT CRYING, YOU ARE CRYING.

Ztichlý dům uprostřed pouště, v zapadlém městě naproti starému obchodnímu centru obývanému osobami, které zcela opustila jakákoliv vůle žít a pokud ne, brzo se tak stane. Tma, která naplňuje každý kout každé místnosti, rozházené deky, rozečtené knihy, kapající kohoutek v kuchyňském dřezu. Zbraň zastrčená mezi matracemi pohovky.

 Dívka svírající chlapce ve studené koupelně, přetahující mu triko přes hlavu, sledující jeho hnědé oči naplněné únavou, která nemá nic společného s nedostatkem spánku.

 Nemám nejmenší tušení, co bych mohla udělat víc. Stojím vedle něj a prohlížím si jeho nahý hrudník. Je celý potlučený, odřený a poškrábaný, žebra musí mít naražená, protože se mu v místech, kde se nachází, pokožka zbarvila do modra. Nemám odvahu se ho ptát, kde k tomu všemu přišel, když posledních několik dní byl jen se mnou, mám totiž pocit, že by se mi odpověď vůbec nemusela líbit.

 Natáhnu se a zapnu vodu ve sprše. Oba zatím stojíme v malém prostoru před ní. Vidím se v zrcadle za Newtovými zády - obličej mám flekatý, rty popraskané, oči opuchlé. 

 ,,Kalhoty," pobídnu ho a on mě bez výrazu poslechne - stáhne ze sebe kalhoty, potom i ponožky, nakonec přede mnou stojí jen ve spodním prádle. Voda proudící ze sprchy se mezitím ohřeje a místnost naplní pára. S nádechem si přetáhnu tričko přes hlavu, potom ze sebe taky sundám kalhoty a ponožky. Když se narovnám, zíráme si s Newtem chvíli do očí, pak se oba přejedeme pohledem.

 Takhle jsem si tenhle moment nepředstavovala.

 Natáhnu ruku a zkusím vodu. Je horká, trochu pootočím kohoutkem, potom přikývnu. 

 ,,Nemusíš to dělat," slyším za sebou Newtův tichý hlas. ,,Ještě nejsem nesvéprávnej. Zvládnu to i sám." Zní to napůl kousavě, napůl úzkostlivě, jako by doufal, že zůstanu, ovšem ne z důvodů, z jakých si nejspíš myslíte. Podívám se na něj a vím, že ho nemůžu nechat samotného.

 Newta a jeho myšlenky. Newta a jeho halucinace. Newta a erupci.

 Natáhnu ruce a rozepnu si podprsenku, pak se svleču úplně. Být před ním nahá mě uvnitř trochu vyděsí, vím ovšem, že moje stydlivost a tréma je to poslední, co je teď důležité. Vlezu pod sprchu a natáhnu k hochovi ruku.

 Svleče zbytek oblečení a připojí se ke mně. A tak tam prostě stojíme pod horkou vodou a necháváme ji po nás stékat, po našich nahých tělech, v prostoru, kde nelze nic skrýt, jako bychom doufali, že ze sebe všechno smyjeme a v momentě, kdy vykročíme ven, bude všechno zase v pořádku.

 Stojíme tam takhle nemožně dlouhou dobu. Nic neříkáme, jen na sebe zíráme, naprosto mlčky, naprosto otevřeně.

 On je ztracený. Já se ho snažím najít.