Znamení zkázy

Kapitola 1

Na tento den jsem se těšila každou zimu, ale letošní rok obzvlášť. Stála jsem u okna v našem malém domě a nervózně jsem si popotahovala za rukáv šatů, které svou bílou barvou připomínaly labutí křídla. Zrzavé vlasy mi splývaly přes ramena a spadaly mi v lehkých vlnách skoro až pod lopatky. Na hlavě mi jako korunka trůnil mohutný věnec z jarních, čerstvě narostlých květin.

Pod kůží mě šimralo vzrušení, ale zároveň jsem si připadala lehká jako pírko. Bylo to vůbec poprvé, co si mě vybrali jako symbol. Jako symbol toho, že přichází jaro. Snila jsem o tom mnoho let, ale až devatenáctý rok mého života, se mi to konečně splnilo. Jak jsem tam ale tak stála a tmavě hnědýma očima sledovala vše, co se venku pohnulo, přemýšlela jsem, jestli to je dobrý nápad.

Je to dobrý nápad. Dokonce výborný. Musel být. Musel existovat důvod, proč si vybrali zrovna mě. Ostatní z vesnice Vřesoviště, z vesnice, v níž jsem žila celý svůj život, mi museli věřit, když mezi symboly jara zvolili zrovna mě.

Uslyšela jsem zvenku jakýsi halas. To byl povel pro mě. Pohlédla jsem dolů na své krásné, čisté šaty a zavrtěla jsem prsty u bosých nohou. Vroubky dřevěné podlahy se mi příjemně vrývaly do pokožky chodidel. Stáhla jsem z opěradla staré židle lehký krajkový šátek, jenž měl stejný odstín bílé jako mé šaty a přehodila jsem si ho přes ramena. Příliš nezahřál, ale byla to jediná věc, kterou jsem to ráno přes sebe mohla mít, kromě šatů. Aby bylo jasné, že člověka, co představoval symbol, hřeje vědomí, že přichází jaro. Přívětivé roční období plné zvířecích i lidských mláďat a příjemných vzpomínek.

Ten, kdo chtěl být v tento den symbolem, musel být mladý, krásný a nezkažený. Vždy se vybíraly dvě osoby. Nejčastěji jeden chlapec a jedna dívka, ale občas se stávalo, že symboly jara byly dvě dívky. Symboly šly pak v čele celého průvodu.

Otevřela jsem vchodové dveře, za kterými už nebylo tak příjemně jako vevnitř. Ovanul mě studený vzduch, jenž mi zježil chloupky na kůži. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát a lehce jsem vykročila ven. Zem byla měkká a studená. Tak studená, že jsem měla pocit, jako by se mi chlad přeléval od chodidel do celých nohou a ochaboval mě. Přesto jsem udělala další krok a s touhou vrátit se domů a zatopit v kamnech, jsem zavřela dveře.

Byla jsem neskutečně ráda, že většina sněhu už stihla roztát. Co by se asi stalo, kdybych po něm musela jít celou dobu? Raději jsem o tom nechtěla ani přemýšlet. Místo toho jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že je mi teplo. Ať jsem si však nalhávala cokoliv, husí kůže mi nezmizela.

Najednou se v ulici objevil průvod. Působil skoro až děsivě. Mladší obyvatelstvo vesnice šlo v jednom velkém houfu. Jistě se nesli ulicemi a jak se přibližovali, objevoval se na mé tváři úsměv.

Jako první šel v prostředku chlapec, o pár let mladší než já. Jmenoval se Leslav. Byl bledý a půvabný skoro jako porcelánová panenka. Hnědé vlasy měl pečlivě rozdělené bílou cestičkou. Na sobě měl bílou košili, u límečku zastrčené podobné květiny jako já ve věnečku a bílé kalhoty, které mu sahali asi do poloviny lýtek. Vypadal rozpačitě, ale když si mě všiml, trochu se uvolnil.

Pár kroky jsem se zařadila vedle něj a narovnaná jsem napodobila tempo ostatních, jako bych se přidala hned od začátku celého průvodu. Mezery mezi jednotlivými lidmi, vyplňovala radostná melodie dlouhé, táhlé, ale krásné písně.

Pár metrů za mnou a tím chlapcem šli ostatní obyvatelé vesnice Vřesoviště, kteří zpívali. Dva lidé v průvodu měli dokonce housle, kterými udržovali melodii. Malé děti zpívaly z plných plic a spolu se zpěvem jejich starších sousedů zněla píseň tak neodolatelně, že jsem se musela také přidat. Zpívat mohl, kdo chtěl. Slova tu znal každý. Přesto se našli tací, co si raději v průvodu tiše povídali nebo si jen užívali onen příjemný okamžik.