Znamení zkázy

Kapitola 7

Probudila jsem se ve chvíli, kdy si ranní slunce razilo cestu mezi kmeny vysokých stromů. V téhle části lesa převládaly buky, ale dělily se o místo se smrky.

Promnula jsem si hnědé oči a vymotala jsem se z ovčí kůže. Vlasy jsem měla vlhké, kvůli ranní rose. Rychle jsem vyskočila na nohy a zkontrolovala jsem věneček. Květiny by měly být povadlé, ale místo toho vypadaly stále čerstvě, jako by ho před chvílí někdo zhotovil. Se zájmem jsem si ho prohlédla. Bylo to zvláštní.

Třeba se květiny stavěly Moraně na odpor stejně jako já. S úsměvem jsem si ho nasadila na zrzavé vlasy, jako by se jednalo o korunu. Pohlédla jsem na své bílé šaty, abych zjistila, jak přežily mou včerejší výpravu sem. Na jedné straně byly roztrhlé až do poloviny lýtka. Místy byly špinavé a měly v sobě pár děr, ale mohly dopadnout daleko hůř. Můra včerejšího dne byla za mnou. Byla jsem silnější a byla jsem připravena postavit se nové budoucnosti čelem.

Přestože jsem cítila novou sílu, cítila jsem rovněž, jak se hluboko ve mně něco příčí. Měla jsem obavy a strach, ale nehodlala jsem si je připustit. Morana by mě chtěla zlomit, ale to se jí nepodaří. Musí existovat způsob, jak se z jejího těsného sevření vymanit.

Shlédla jsem dolů na kožich, jenž mi Morana darovala a strnula jsem. Nedaleko od něj ležel talíř s několika buchtami a vedle něj měch s vodou. V břiše mi kručelo a v puse se mi zbíhaly sliny. Přesto jsem cítila hořkost. Morana mi slibovala, že se nebudu mít špatně...

„Nechci to!" vykřikla jsem. „Kožich jsem si půjčila, abych v noci neumrzla, ale vracím ti ho. Stejně jako nechci přijmout ani tvé jídlo."

Nic, žádná odezva. Morana se nikde neobjevila a nezačala se smát. Možná to tak bylo lepší. Přehodila jsem kožich přes zeď. Na talíř s buchtami jsem raději nešahala, aby mi nebylo líto ho pak dávat z ruky pryč. Jediné, co jsem si vzala, byl měch, protože voda by mohla být problém. Narovnala jsem se a mou pozornost zaujal černý pták. Byla to vrána a s natočenou hlavou mě pozorovala. Zamračila jsem se a po zádech mi přejel mráz. Vrány byly spojovány s Moranou. Podle některých příběhů to byla ona, kdo vrány stvořil a ony jí zato věrně sloužily.

„Kšááá!" máchla jsem rukou a vrána uletěla. Musela to být jen náhoda.

S myšlenkou, že si cestou snad obstarám něco jiného k jídlu jsem se vydala pryč. Pryč ze známé krajiny do otevřené náruče neznáma. Spadané listí mi křupalo pod nohama, jako ozvěna každého kroku. Jako by hlásalo, že zrovna lesem prochází královna ztraceného a zatoulaného s věnečkem ve vlasech místo koruny. Pletla jsem nohama a byla jsem ráda, že nejdu bosa jako předešlý den. Stejně jako jsem byla ráda, že jsem si včera do hostince nevzala, žádné lepší, taneční boty. Tyhle hnědé a polovysoké mi dělaly společnost už hodně dlouho.

Koruny stromů šustily a ptáci se na dlouhé vzdálenosti dohadovali o něčem, co mi zůstávalo utajeno. Zimu už jsem nevnímala tak, jako předešlého rána. Možná to bylo prostě tím, že jsem předtím nespala v teplém a vyhřátém domě.

Nevěděla jsem, kam mám namířeno, nebo kde les končí. Už před pár hodinami jsem ztratila pojem o tom, kde se nacházím. Prostě jsem šla tam, kde se mi to zrovna líbilo. Z kopce do kopce, přes skály a jiná zajímavá místa. Horší ale bylo, že jsem neměla co k jídlu a bolest a kručení v břiše, které se občas v jasných chvilkách ztrácelo se znovu objevovalo ještě s větší intenzitou.

Nebylo, co sníst. Na lesní plody bylo ještě moc brzy a lovit jsem neuměla. Nezbývalo mi než pokračovat a doufat, že dřív nebo později na něco narazím. Z úst mi samovolně proklouzla tichá táhlá melodie písničky. Soustředila jsem se na její slova a pozvolna jsem je broukala v tichém lese. Abych zahnala všechny myšlenky a představy, co asi dělá sestra Rozrazil a rodiče.

Když slunce začalo zvolna klouzat k obzoru a stíny stromů se začaly prodlužovat, zjistila jsem, že jsem se dostala k okraji lesa. Zatímco na pravé straně pokračoval les, na levé straně vykukovaly střechy domů nějaké vesnice. Proplížila jsem se nepozorovaná, až k prvnímu domu. Jejich vesnice na rozdíl od naší nebyla obehnána plotem. Nechtěla jsem se nijak zvlášť potloukat mezi domy. Kdo ví, co by lidé dělali, kdyby mě viděli. Mysleli by si, že jsem nějaká pomatená divá žena, rusalka nebo něco podobného.

Procházela jsem kolem domů skrčená jako nějaký zloděj. Potom mi do oka padla stodola u jednoho většího stavení. Přešla jsem až k ní, zatlačila jsem na veliké dřevěné dveře a ty se se skřípotem otevřely. Proklouzla jsem dovnitř a zase jsem za sebou zavřela.

Jako první mě do nosu udeřila vůně slámy. Byla rozházená v nerovnoměrných kupkách po celé stodole. Pomalým krokem jsem ji celou obešla. Našlapovala jsem opatrně a připravená se schovat, kdykoliv, kdy bych uslyšela skřípění dveří.

Kromě slámy tam stál trakař a jiné nástroje, které se mohly hodit na statku. Na zdi visela ostře vyhlížející kosa. Měla jsem chuť přejet prstem po jejím ostří a zjistit, jak moc naostřená je, ale rozmyslela jsem si to a pokračovala jsem v prohlížení. Nakonec se na mě přeci jen usmálo štěstí. V jednom z rohů stodoly jsem našla bednu plnou ořechů. Můj žaludek se s nimi musel spokojit. Nabrala jsem si jich plnou hrst a ukryla jsem se za jednou velkou kupku slámy. Zavrtala jsem se do pichlavých stonků a pokoušela jsem se ořechy rozlousknout tak, abych nedělala moc velký hluk. Rozmačkávala jsem je podrážkami. Skořápky byly velice pevné a trvalo dlouho, než se mi je povedlo rozlousknout.

Když jsem se jakž takž najedla, rozvalila jsem se na slámu. Bříška prstů mě bolela od louskání a jazyk mě svrběl po nahořklé chuti ořechů. Do rukou jsem si vzala hrst stébel a pokoušela jsem se z nich vyrobit panenku. Takovou, jakou si vyrábějí děti. Potřebovala jsem se něčím zaměstnat.

Morana, vládkyně smrti a zimy. O dlouhých zimních nocích nám o ní vyprávěli dospělí, a nejen o ní.

Také o Vesně, jež nastupovala po Moraně a snažila se zas uklidnit chaos, který při Moranině vládě nastal. Vesna byla bohyní jara, rozjařená a vždy šťastná. Živa byla bohyní života a léta. Byla pravým opakem Morany a přela se s ní o podzimní dny, které neměly bohyni. Tyto tři bohyně byly sestry. To však ještě neznamenalo, že jejich vztahy byly přátelské. Nebyly to jediné bytosti, které se přely.

Byl tu i Bělbog a Černobog. Dva bratři, kteří spolu válčili o letním a zimním slunovratu. Při letním slunovratu obvykle vítězil Bělbog, hodný bůh, který se zjevoval pocestným v lesích, a když mohl, tak pomohl. O zimním slunovratu vítězil zase Černobog, zlý bůh noci. Černobogem se děsily zlobivé děti. Pokud budou dělat neplechy, přijde si pro ně v noci a přidá je do své temné armády, kterou vedl proti Bělbogovi.

Další z mnoha vyprávění obsahovala boha Peruna. Byl to nejmocnější ze všech bohů. Za ženu měl bohyni Vesnu. Cestoval po světě na létajícím mlýnském kameni, díky němuž metal blesky.

I Perun měl nepřítele, boha Velese. Veles byl bůh podsvětí, který bydlel ve svém sídle, které se každou chvílí stěhovalo, aby ho nikdo nenašel. Pod ním, pod zemí se rozkládala říše mrtvých. Jak to tam vypadá, to se nikdo neodvážil vyprávět, alespoň ne od nás z vesnice Vřesoviště.