Znamení zkázy

Kapitola 21

„Arniko, vzbuď se," uslyšela jsem nad sebou Vidarův hlas. Zamžourala jsem očima a zjistila jsem, že přede mnou stojí. Meč, dýky i vak už měl přichystané. Bylo šero a slunce ještě nevyšlo.

„Uhm..." vydala jsem ze sebe. „Proč tak brzo?"

„Protože," opáčil. „Co nejrychleji se přichystej, dole máš snídani."

Odkopla jsem přikrývku a spustila jsem nohy z pelesti. On mezitím odešel z pokoje. To bylo všechno. Žádné dobré ráno, ani vysvětlení, co se to v noci dělo. Jen pár rychlých povelů. Alespoň už ve ke mně měl nějakou důvěru, když mě nechával samotnou. Nebo až příliš důvěřoval svému talentu, díky kterému byl přezdíván Stopař.

Vlasy jsem si párkrát prohrábla prsty a obličej jsem si umyla v přichystané míse s vodou. Za chvíli už jsem šla po schodech do kuchyně. Vypadalo to, že ostatní ubytovaní ještě spí.

„Vy dva jste mi ale ranní ptáčata," zasmál se hostinský potom, co jsem ho pozdravila a on zase mě. Vyloudila jsem lehký úsměv a on mi ukázal ke stolu, kde stála mísa s kaší. Byla voňavá, teplá a plná medu. Krásně mi zahřála žaludek.

Hostinský odnášel prázdnou mísu a neřekl ani slovo, z čehož jsem pochopila, že mu Vidar dobře zaplatil. Po Vidarovi tu však nebylo ani vidu, ani slechu. Rozhodla jsem se po něm porozhlédnout venku. Když jsem vycházela, všimla jsem si, že nahoře na schodech do patra hostince, stojí černovlasá dcera hostinského a prohlíží si mě, s pobaveně pozdviženým obočím. To způsobily asi ty kalhoty, které by dívka neměla nosit. Nebo také to, že jsem tu byla sama, bez Vidara.

Odvrátila jsem se a nechala jsem za sebou zaklapnout dveře. Zpoza rohu vyšel Vidar. Rychle jsem k němu došla.

„Skvěle, že jsi tu. Můžeme vyrazit," řekl a rychle zamířil mezi domy. Chvíli jsem jen překvapeně stála na místě a potom jsem ho dohnala.

„Můžeš mi vysvětlit, co se tu děje."

„Jdeme do stájí," odpověděl, jako by to všechno vysvětlovalo.

„Tys koupil koně?" zeptala jsem se ho nechápavě.

„Ne."

„Tak proč hledáš stáje?!" vyjekla jsem.

„Pssst." řekl, zastavil se u jednoho z honosnějších hostinců ve vesnici a začal se plížit podél zdi jako stín. Jediný, kdo mu to kazil, jsem byla já. Stála jsem s rukama založenýma na hrudi a usilovně jsem se snažila zjistit, co mi uniklo. Nehodlala jsem se plížit ani schovávat, dokud nedostanu vysvětlení. Když Vidar zmizel za rohem, vydala jsem se za ním a zjistila jsem, že stojí uprostřed stáje a nahlíží do jednotlivých boxů.

„Umíš jezdit na koni?" zeptal se mě, aniž by pohlédl mým směrem.

„Otec chová koně, kteří mu pomáhají vyvážet dřevo. Jako malá jsem se na nich občas svezla," řekla jsem.

„Jinak ne?"

„Jinak ne."

Vidar se na mě podíval s vysoko zvednutým obočím. „Takže neumíš."

Chtěla jsem se ohradit, jenomže měl pravdu. Na koni jsem jezdit opravdu neuměla.

„Škoda, tenhle kůň vypadá tak dobře," řekl a přešel k jinému boxu. Odcupitala jsem k tomu, který opustil a skrze mříže jsem se podívala na zvíře uvnitř. Stál tam vysoký šlachovitý hnědák, který si mě nedůvěřivě měřil, jako by cítil, že tu něco nehraje. Pokrčila jsem rameny, čímž jsem se mu snažila naznačit, že s ním soucítím, a znovu jsem se obrátila na Vidara.