Znamení zkázy

Kapitola 13

Kopec nebyl nijak zvlášť strmý. Připadala jsem si trochu jako v jiném světě. Všude rostly mohutné zelené smrky a na konci jejich větví se vytvářely roztomilé, svěže vypadající výhonky. Les byl hustý, ale dokonale prosvětlený. Nad hlavou jsem slyšela zpěv ptáků, kteří jako by si předávali nějakou důležitou zprávu. Na zemi porostlé mechem a trávou, se plazily paprsky světla, které se neustále střídaly s pruhy stínu. Nevedla tudy žádná cesta, ale já jsem doufala, že chrám bohyně Vesny bude prostě a jednoduše na vrcholku.

Malá blonďatá dívenka říkala, že sem nikdo nesmí. Zvláštní však bylo, že byl les uklizený. Nikde nebyl vyvrácený strom, jen tu a tam ležela na zemi větev.

Z jednoho křoví vyrazil zajíc, čímž mě dokonale vylekal. Rychle kličkoval, a nakonec vběhl mezi stromy a ztratil se mi z očí.

Měla jsem skvělou náladu a byla jsem plná naděje, lepkavě teplého pocitu, který se mi rozléval po těle, vyplňoval každou skulinku pod mou kůží a dodával mi sílu jít dál. Na oplzlého barona a jeho otřesně fialový kočár jsem si ani nevzpomněla. Myslela jsem jen a pouze na tento les a budovu, kterou ukrývá někde mezi stromy.

Země pod mýma nohama byla najednou rovná a mezi kmeny stromů jsem rozeznala modrou barvu oblohy. Došla jsem na okraj lesa a zjistila jsem, že přede mnou se rozprostírá mýtina, kolem dokola obehnaná lesem, skoro v dokonalém kruhu. A v jejím středu stál chrám z bílého kamene.

Nebo spíše zbytky chrámu. Šokovaně jsem zírala na trosky, které kdysi musely tvořit úžasně vyhlížející budovu s překrásnou výzdobou.

Nyní tam stály polorozbořené zdi a kusy kamení, nesourodě rozházených po mýtině, jako kamínky na zapomenuté cestě. Reliéfní výzdoba květin a zvířat byla značně poškozená, jako když někdo promáčkne krásně nazdobený dort.

Hřejivý pocit naděje se znenadání proměnil ve štiplavý pocit zklamání a šoku. Najednou mi na hlavě chyběl věneček, který by mi mohl dodat alespoň nějakou naději. V hlavě mi vířila otázka, co se tu mohlo stát. Ta malá dívenka byla ještě před chvílí uvězněná pod hladinou ošklivým vodníkem. Jak dlouho tam mohla být? Co když se tohle všechno stalo ve chvíli, kdy byla pod vodou a ani nedoufala v to, že by někdy byla schopna se podívat na tenhle kopec nebo dokonce dům jejích rodičů

Pomalu, jako ve snu jsem se vnořila mezi zchátralé zbytky Vesnina chrámu a dlaní jsem se dotkla čistě bílé zdi. Měla barvu jako měly mé bílé šaty, které jsem měla na vynášení Morany a přivítání Vesny.

Do reality mě vrátil jakýsi cizí hlas. „Copak tu dělá dívka jako ty?"

Vylekaně jsem se otočila a uviděla jsem snad toho nejhezčího a zároveň nejzvláštnějšího mladíka, kterého jsem kdy potkala. Mohl být o pár let starší než já, měl krátké blonďaté vlasy, na kterých mu paprsky slunce tvořily zlaté odlesky. Byl vysoký a vysportovaný. To jenom potvrzoval černý jílec meče, které se mu houpal nad levým ramenem a dával jasně najevo, že tenhle mladík nepřišel ke svým svalům tak, že by tahal pytle naplněné moukou. Od zápěstí až po lokty se mu v jednom rovném pruhu táhly ostny. Nejspíš část brnění. To nejpůsobivější však byla barva jeho očí. Měly modrou barvu, která byla tak temná, až působila černě. Takovou barvu očí jsem u jiného člověka snad nikdy neviděla a těžko jsem z nich spouštěla oči.

„Asi jsem zabloudila," řekla jsem a mírně jsem couvla. Netušila jsem, co tu dělá, když do téhle oblasti nikdo nesměl, ale to byla moje nejmenší starost.

„V tom případě ti rád pomohu najít správnou cestu," odpověděl a na obličeji se mu objevil úsměv.

„To není potřeba." vysoukala jsem ze sebe rychle, ale ještě, než jsem to dořekla, rozběhl se mladík mým směrem. Ze zad si sundal děsivě vyhlížející meč z černé oceli.