Znamení zkázy

Kapitola 27

„Arniko," zašeptal Vidar mé jméno. „Co když ale jsou i ty dva cípy od toho jedu?"

„Tak už by mě zabil," řekla jsem. „Nepřemýšlej o tom a vyndej mi je, prosím."

Kousl se do rtu, ale přikývl. Má slova dávala smysl. Natáhl se po vaku a vyndal z něj nějakou skleněnou lahev, plnou jantarové tekutiny. Odšrouboval ji a podal mi ji. Přičichla jsem si a do nosu mě udeřila silná vůně bylin a alkoholu.

„Kdes to sebral?" zeptala jsem se ho a znovu jsem si přičichla, přičemž jsem nakrčila nos.

„Koupil jsem to v té velké vesnici, když jsem viděl, jak moc tě Moranina moc prožrala. Pro případ, že bychom nenašli Vesnu. Pro případ, že bychom to museli vyřešit sami. Stejně jako teď," vysvětloval.

Nakrčila jsem obočí a pohlédla jsem do hrdla lahve.

„Napij se," řekl.

„Proč?" chtěla jsem vědět.

„Když tě trochu opiju, bude to míň bolet," řekl a usmál se. Zhluboka jsem se nadechla a přihnula jsem si z lahve. Tekutina voněla a vypadala krásně, s chutí už to ale bylo horší. Alkohol se mi dral krkem a já jsem cítila, jak si postupně vypaluje cestičku až do mého žaludku. Rozkašlala jsem se a měla jsem co dělat, abych lahev neupustila a nerozlila na kožešiny.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Vidar s pobaveným úsměvem. „Ty jsi zvyklá asi jenom na víno."

„Párkrát jsem měla i pivo," bránila jsem se a on se zasmál.

„Dej si ještě," pobídl mě. Zkřivila jsem obličej, ale poslechla jsem ho a nahnula jsem lahev k ústům. Pálilo to stále stejně, avšak kašel už jsem dokázala potlačit.

„Povídej mi něco," vyzvala jsem ho po chvíli ticha, které mezi námi zavládlo.

„Jestli se mi to nepovede, budu si to vyčítat do konce života," pronesl. Naklonila jsem lahev a napila jsem se dvěma doušky. Oči jsem měla pevně zavřené a chvíli jsem čekala, až odejde to nejhorší pálení.

„To ať tě ani nenapadne," řekla jsem. „Navíc nechci, abys mi povídal takové věci."

„Jaké bych ti měl povídat?" zeptal se Vidar.

„Nevím, třeba o svém životě, o přátelích," navrhla jsem.

„Žádné přátele nemám. V Černobogově armádě si jich moc nenajdeš. A nemám žádné pěkné historky, které bych ti mohl vyprávět," řekl.

„Tak budu vyprávět já tobě," rozhodla jsem se a znovu jsem se napila. Alkohol se mi rozléval po těle. Cítila jsem, jak se mi dostává do nohou a ochabuje mi je.

„Myslíš, že je to dobrý nápad, když se za chvíli opiješ?" zeptal se mě Vidar s úšklebkem.

Věnovala jsem mu pokřivený úsměv a potom jsem se zasmála. „Mám sestru, mladší. Žije s mojí matkou a otcem v malém domku. Je naprosto jinačí než já. Myslím, že ani nikdy nestála o to, stát se symbolem jara, ačkoliv byla vždy středem pozornosti." řekla jsem, znovu jsem se napila a olízla jsem si rty, které chutnaly po bylinkách a alkoholu. Vidar mě pozoroval a naslouchal mi.

„Ráda chodí s tátou do lesa. Pomáhat mu a učit se kácet stromy. Já taková nejsem. Bojím se padajících stromů," povzdechla jsem si. „Radši jsem se chodila procházet ke starému hřbitovu. Není daleko od vesnice a je to tam kouzelné."

Znovu jsem se napila a podala jsem lahev Vidarovi. „Nechceš taky?"

„Já nemůžu." zavrtěl hlavou Vidar.