Znamení zkázy

Kapitola 35

„Mohla bych ti s něčím pomoci, na oplátku?" zeptala se najednou vrána Eryn.

Užuž jsem chtěla zavrtět hlavou, když mě přeci jen něco napadlo. „Nevíš něco o Moranině plánu. Víš, co chystá?"

„Slyšela jsem o něm," řekla Eryn trochu zdráhavě.

„Takže víš o Vesně?" zeptala jsem se.

„Koukám, že ty taky," řekla Eryn.

„Nevíš o tom něco víc?" snažila jsem se vyzvědět. „Já jen, bojím se, abych něco nepokazila."

„Nevím o tom víc než ty," řekla vrána Eryn. „Bohyně Morana se to snaží všemožně tajit."

Povzdechla jsem si a sklonila jsem hlavu. „Schází mi kontakt s okolím. Jsem tu uvnitř zavřená celé hodiny a je to jako vězení. Kdybych se mohla nějakým způsobem dostat alespoň na chvíli pryč."

Vrána Eryn mlčela.

„Ty bys snad o nějakém způsobu věděla?" zeptala jsem se dychtivě.

„Mohla bych tě vzít přes stráže a tvrdit jim, že mě poslala Morana, ale je to příliš riskantní. Kdyby to bohyně zjistila, stáhla by mě z peří," řekla Eryn.

„Prosím," zašeptala jsem. „Na nic nepřijde."

„Ne," řekla vrána. Aby svá slova podpořila, proměnila se v černého ptáka s lesklým peřím.

„Prosím tě," řekla jsem ještě naléhavěji, doufajíc, že mě v podobě vrány dokáže slyšet. „Pokud se něco zvrtne, prostě se skryješ. Vsadím se, že stíny jsou tu tak temné, že v nich nebudeš vidět. Řeknu, že jsem stráže obelstila, protože...protože. Nějaký důvod si ještě vymyslím."

Vrána na mě chvíli hleděla černýma očkama a zakrákala. „Tak dobře, ale kam bys chtěla jít?"

Na tváři se mi objevil úsměv. „Někam, kam nikdo moc nechodí."

„Tak pojď za mnou," vrána se rozletěla, a ještě, než se dostala ke dveřím, se proměnila v dívku. Zaklepala na dveře. Jednou, dvakrát, třikrát.

Otevřela jedna z příšer a sotva jsem uviděla odporná očka, skrývající se pod helmou, udělalo se mi zle od žaludku.

„Co chcete?" zeptal se jeden z vojáků Černobogovy armády a zastoupil nám cestu.

„Mám rozkaz ji přivést," řekla vrána Eryn drsným hlasem. Všimla jsem si, že záměrně vynechala, kdo přesně ji posílá. Netvor si nás chvíli prohlížel, ale potom odstoupil a nechal nás projít.

Vrána se vydala elegantním krokem ke schodišti. Sešly jsem o patro níž a zabočily jsme do tmavé chodby. Byla celá zahalená do stínů, ale tu a tam se na zdi objevil svícen. Když se poprvé zničehonic rozsvítily jeho svíce, málem jsem leknutím vyletěla z kůže. Vrána Eryn jen máchla rukou a zase je zhasla. Po pár metrech se rozsvítil další ze svícnů a Eryn je stejným máchnutím ruky zase zhasla. Takhle se to stálo opakovalo.

„Takže ty jsi člověk, který se proměňuje na vránu?" zeptala jsem se.

„Ne, jsem vrána, která se proměňuje na člověka," odpověděla mi. Chtěla jsem se zasmát, ale věnovala mi ostrý pohled. „Je v tom rozdíl. Na člověka se často neproměňuji. Je pro mě pohodlnější zůstat vránou."

„Aha," zamumlala jsem. „A to celou dobu pracuješ pro Moranu?"

„Celou dobu ne," řekla vrána Eryn. „Jen během jejího vládního období. Nebo když si vymyslí něco...takového. Třeba jako tu věc s Vesnou. Jinak jsme jen a pouze její pozorovatelé. Žijeme si jak chceme a občas ji navštívíme."

„Je pro tebe ctí pro ni pracovat?" zeptala jsem se nejistě.

„Ano, ale jen po určitou dobu, jako je její vládnoucí období," řekla Eryn.

„Takže..." začala jsem, ale Eryn zvedla jeden prst a zarazila mě. Potom mě stáhla do stínu a donutila mě se skrčit. Kolem prošel mladík s hnědými rozcuchanými vlasy a ostře řezaným nosem. Ani na nás nepohlédl a pokračoval v chůzi.

„Jeden z krkavců," zašeptala mi Eryn na vysvětlenou, když chlapec zmizel z dohledu a kývnutím hlavy mi naznačila, že můžeme pokračovat v cestě.

Eryn mě vedla dál chodbami, které se různě větvily a já bych se klidně vsadila, že kdyby se mi vrána ztratila, netrefila bych cestu zpět. Chodby začínaly být čím dál prosvětlenější. Když se ve stěně objevilo okno, nutila mě Eryn, abych se sklonila. Tvrdila mi, že oknem je toho vidět spousta a může nás kdokoliv vidět. Došly jsme k velkým dřevěným dveřím na konci chodby. Eryn na ně sáhla, aby je otevřela.

„Počkej," šeptal jsem. „Jsi si jistá, že sem nikdo nechodí? Ty dveře vypadají, že jsou jak od trůnního sálu."

Eryn se uchechtla a vrazila do dveří. Jedno jejich křídlo se otevřelo a ukázalo mi výhled na regály plné knih. Potichu a v úžasu jsem vešla dovnitř. Vrána Eryn mě následovala a potichu za námi zavřela dveře.

„To je..." zašeptala jsem.

„Knihovna," doplnila za mě Eryn. „Bylo to první místo, které mě napadlo, když jsi mluvila o tom, že by ses chtěla někam podívat."

Užasle jsem si prohlížela regály plné knih. Procházela jsem kolem nich a prsty jsem přejížděla přes jednotlivé svazky. Došla jsem až k místu, kde se mezi regály rozprostíralo volné místo, v jehož prostředku stál menší stůl a dvě židle. Podlaha byla celá ze dřeva a leskla se.

„Je to tu krásné," zamumlala jsem a zaplula jsem do další uličky, tvořené regály. „Škoda, že neumím číst."

Sáhla jsem po jedné knize a otevřela jsem ji. Písmena uvnitř pro mě byla hádankou. Přejela jsem po stránkách prsty a nasála jsem vůni papíru. Vrátila jsem knihu nazpět na místo a popošla jsem kousek dál.

Zaujala mě kniha s černým převazem a stříbrnou značkou na hřbetu ve tvaru hvězdy. Otevřela jsem ji na jedné ze stránek a ztuhla jsem. Uvnitř byl černobílý nákres nějakého stvoření, které se vznášelo ve vzduchu mezi stromy. Končetiny mělo vyzáblé a na sobě jen cáry temné látky. Obličej připomínal lebku, jakou mají jeleni. Bílou a protáhlou. Z té pak vyrůstalo paroží, které mělo mezi jednotlivými výběžky pavučiny.

Zalapala jsem po dechu. Netušila jsem, co to je, ale něco mi říkalo, že to ani vědět nechci.

„Co se děje?" zeptala se Eryn. Přiletěla ve své podobě vrány a usadila se mi na rameni.

„Nic," řekla jsem spěšně a zaklapla jsem knihu.

„Nelži mi," řekla Eryn.

„O nic nejde," řekla jsem a setřásla jsem ji z ramene. „Jenom jsem se lekla pavouka, co lezl mezi knížkami."

Zastrčila jsem knihu zpět mezi ostatní. I když jsem se snažila vyhnout se Eryninému pohledu, všimla jsem si, že na mě nedůvěřivě hledí.