Znamení zkázy

Kapitola 44

Noční můry. Zahryzly se mi do těla a přinášely strašidelné výjevy, které mi nedovolovaly se pořádně vyspat. Každou noc, od mého boje s Moranou, jsem se s křikem budila, zbrocená potem a zamotaná v hedvábných přikrývkách. Vždy mi chvíli trvalo, než jsem rozeznala, kde se nacházím, a že to, co se před chvílí zdálo zcela skutečné, byl pouhý sen. Než jsem uklidnila svůj dech a svoji mysl.

Převalila jsem se na posteli a pokoušela jsem se přemýšlet o něčem příjemnějším. O obrovské knihovně plné všemožných knih, vybavovala jsem si jejich vůni a také malý stolek, aby si měl člověk kde sednout. Vybavila jsem si svou sestřičku Rozrazil, která by se nepochybně bavila tím, že by se klouzala po naleštěné podlaze na chodbách a zkoumala by, jak fungují svícny, které se samy rozsvěcejí. Znovu mě pohltila noc a přinesla s sebou další sny. Byly ještě horší než ty předešlé...

Seděla jsem na trůnu, na jehož opěradle byla vyobrazena vrána, oklovávajíc lidskou lebku. Místnost, v níž jsem seděla a jež se až příliš podobala té, v níž jsem bojovala s Moranou, byla liduprázdná. Žádná hudba, žádní lidé, žádní Moranini společníci. Malými otevřenými dvířky po stranách se líně valila hustá mlha. Vytvářelo to ve mně nepopsatelně strašidelný pocit, který se mi rozléval pod kůží a svíral mi útroby. Měla jsem dojem, že až mlha dosáhne ke mně, udusím se v ní nebo se v ní přinejmenším ztratím. To však nebyla má největší obava.

Na hlavě jsem cítila tíhu jedenácticípé koruny. Vztáhla jsem ruce k hlavě, abych si ji sundala, ale nešlo to. Skoro jako by mi přirostla k hlavě. Vzpomněla jsem si na to, že si vládnoucí bohyně nemůže z hlavy sundat onu korunu po dobu své vlády. Jenomže já jsem bohyně nebyla. Znovu jsem se pokusila ji sundat. Najednou jsem prsty nahmatala něco mazlavého. Rychle jsem ruku stáhla a podívala jsem se na špičky prstů. Zjistila jsem, že na sobě mají černou, mazlavou tekutinu. Z nějakého neznámého důvodu jsem věděla, že se nejedná o Moraninu krev. Jednalo se o jed. Rychle jsem si prsty otřela o šaty a znovu jsem se pokusila korunu sundat. Místo toho jsem cítila, jak mi přes hřbety rukou stéká tekutina. Cestovala mi po kůži až stekla do vlasů, kde mě začala nesnesitelně pálit. Zařvala jsem jako raněné zvíře a v další chvíli jsem otevřela oči.

Nad obličejem se mi vznášel obličej bledé dívky s propadlými tvářemi a temnými kruhy pod očima. Vlasy se jí vznášely kolem obličeje, jako by byla pod vodou. Vykřikla jsem a dívka otevřela ústa, až to vypadalo, že chce pohltit můj strach. Odhalila tenké, ale ostré zuby, na kterých byly patrné stopy krve. Byla to noční můra. 

V ruce se mi z ledu zhmotnila první věc, která mě napadla. Srp. Noční můra ucukla dozadu, ale už pro ni bylo pozdě. Proťala jsem její hrdlo srpem. Z těla se nevyřinula krev. Místo toho se proměnilo v hejno nočních motýlů a ti se po chvíli rozplynuli. 

Takhle to dopadlo vždy, když noční můry včas neutekly a já jsem je nachytala ve svém pokoji. Srp se mi v dlani začal roztávat a vyklouzl mi z ruky. Ráno po něm zbyde jenom loužička vody. 

Všude byl klid a šero. Na stropě vyčnívaly zlatě namalované hvězdy. Nikde ani stopy po jedenácticípé koruně, a když jsem si vjela prsty do zrzavých vlasů, neměla jsem v nich žádný jed, jen pot. Kapičky studeného potu. Zhluboka jsem si oddechla. Nechápala jsem, proč mě noční můry pronásledují. Proč teď, když je více méně po všem.

Nahmatala jsem deku a roztřeseně jsem ji ze sebe odhrnula. Vydrápala jsem se z postele a klesla jsem na všechny čtyři. Pomalu jsem se doplížila k oknu a roztáhla jsem tmavé závěsy. Venku panovala tma a klid. Na stromech seděli černí ptáci. Většina jich spala. Jak jsem jim záviděla, že mohou být venku. Bála jsem se, že kdybych vyšla ven, už bych nedokázala vejít dovnitř. Proto jsem jen zaťala čelist a pomyslela jsem na Vidara.