Znamení zkázy

Kapitola 19

Po zbytek času, kdy už se blížil večer jsme minuli pár hostinců, o kterých Vidar tvrdil, že jsou moc rušné na to, abychom se zde ubytovali. Užuž jsem si myslela, že bude chtít jít spát do lesa, když jsme objevili zapadlý hostinec s oprýskanou vývěsní cedulí. Nevypadal přímo nejlépe, ale podle Vidara byl pro nás perfektní.

Vešli jsme dovnitř. V místnosti panovalo přítmí, narušované malým teplým plamenem svíček, kterých tu bylo zoufale málo. Pár opile vyhlížejících lidí se na nás otočilo. Vidar se vydal bez jakéhokoliv rozhlížení k pultíku, za kterým kupodivu stála mladá černovlasá dívka.

„Otec za chvíli přijde, ale teď to tu mám na starosti já. Mohu vám něco nabídnout?" zeptala se a oči měla přišpendlené jen a pouze na Vidarovi.

„Chtěl bych jeden pokoj pro dva," řekl Vidar.

Dívka přemístila svůj pohled na mě a stiskla rty do úzké linky. Cítila jsem, jak se barva mé kůže začíná podobat mým rudým šatům. Zamluvil jeden pokoj. Jeden jediný pokoj pro nás dva.

Dívka zamumlala cenu a Vidar jí zaplatil. Podala nám klíč a vyslala nás po schodech nahoru.

Pokoj měl u jedné stěny manželskou postel, u druhé komodu a uprostřed jeden stoleček s jedinou židlí. Nad postelí bylo malinké ušmudlané okno s výhledem do ulic. Vidar hodil svůj vak na postel a usadil se vedle něj.

„Jeden pokoj?" zeptala jsem se ho s rukama v bok.

„Jo," řekl prostě. „Nemůžu riskovat, že bys mi utekla. Jen by nás to zdrželo."

„Vážně?!"

„Jen tě chci mít na očích. Je to bezpečnější."

Povzdechla jsem si. „Co chceš dělat teď?"

Pokrčil rameny. „Chceš pořád ještě ven?"

Zadívala jsem se na jeho hezkou tvářičku. Ve skutečnosti to nebylo o tom, že bych chtěla slavit. Spíše o tom, že bych mu chtěla ukázat něco, co by mu připomnělo jeho minulý život.

„Slavnosti jara už určitě skončily, ale v téhle velké vesnici se určitě něco najde," řekla jsem.

„Doprovodím tě, ale tancovat nebudu," řekl, jako by se snažil o kompromis.

Usmála jsem se. „Dobrá."

Zvedl se na nohy a odepjal si ze zad meč a dýky. Bylo mu jasné, že není nejlepší nápad brát své zbraně s sebou. Pohlédl na ně a zastrčil je pod komodu.

„Pro jistotu," řekl mi, když uviděl mé nadzvednuté obočí.

Hostinský, který nahradil za pultem mladou dívku nám poradil, kde bychom mohli nějakou slavnost najít a dobře nám cestu popsal. Byl až podezřele milý na to, jaký lokál vlastnil.

Místo, kde se slavilo bylo přímo pod vyvýšeninou, na níž stála ta velká budova, která byla vidět už z dálky. Zajímalo mě, jestli se její obyvatelé k tancovačce připojili nebo jestli se okolní obyvatelé snaží majitele toho domu donutit odstěhovat se.

Celé to probíhalo uvnitř jednoho velikého hostince, který se tvářil jako něco víc, ale při bližším prozkoumání jsem zjistila, že se jedná pouze o přestavěnou stáj. Ve vzduch se mísila sladká vůně s vůní alkoholu a trochu i s vůní sena. Byla tu spousta světla, ze svícnů, pověšených na zdech tak vysoko, aby se lidé nepopálili. Tomu všemu ale dominovala hlasitá hudba a masa lidí.

Při pohledu na to všechno se mi vybavila vzpomínka na můj poslední večer, kdy jsem tancovala se symbolem jara. Na ten hluk, na horko. Už jen při tom pomyšlení se mi zatočila hlava. Rychle jsem vzpomínku zahnala a otočila jsem se na Vidara, který se opřel o zeď.