Znamení zkázy

Kapitola 46

„Odešel stejně jako přišel," řekl Vidar a znovu si začal obvazovat ránu. „Když jsme ale u té mé rány, nechtěl jsem to říkat před otcem, ale ten modrý kvítek od bohyně Živy mi pomohl. To zranění bylo tak velké, že by se mi i s mými vlastnostmi nepovedlo ho uzdravit tak rychle. Nakonec se mi bohyně Živa zjevila ve snu a vzala mi ten kvítek. Dala si ho do takového květinového věnečku, co měla na hlavě."

„Opravdu?" zeptala jsem se. „Říkala ti něco?"

„Ne," řekl a trochu se zamračil. „Když jsem se probudil, měl jsem co dělat, abych si ten sen vůbec vybavil, ale ne. Myslím, že nic neříkala. Jen se usmívala."

Pozorovala jsem ho s náznakem úsměvu. I on už měl tu čest potkat se se zlatookou bohyní.

„Je mi to líto," zašeptala jsem, když jsem si vzpomněla, od jakého tématu utekl. Od toho, že ho jeho otec zbavil funkce generála.

Vidar mi pohlédl do očí. „Už jsem o to nestál."

„Vážně?" nakrabatila jsem obočí.

„Vážně," potvrdil. „Od té doby, co jsem tě potkal, jsem o to postupně přestával mít zájem."

Pokusila jsem se o úsměv, ale musel vypadat smutně. Vidar mě chytil za ruku.

„Arniko, proč tu jsi? Děje se něco?" zeptal se.

„Jak to myslíš?" zeptala jsem se.

„Navštívila jsi mě uprostřed noci, pouze v noční košili," připomněl mi.

„Já, nemohla jsem spát," kousla jsem se do rtu. „Jenom noční můry, a když jsem se probudila, už se mi nechtělo zpět do postele. Bloudila jsem po sídle, až jsem našla nějakého Velesova strážce a poprosila jsem ho, aby mě sem dovedl."

Vidar mi chvíli jen hleděl do hnědých očí. Potom se ode mě odsunul, odhrnul pokrývku a jednou rukou poklepal na matraci.

„Tak si lehni ke mně," nabídl mi. „Odeženu všechny tvé noční můry."

Uculila jsem se. „Zapomněl jsi na své zranění?"

„Už to nebolí, věř mi," řekl a já jsem mu skutečně věřila. Nečekala jsem, až svoji nabídku zopakuje a lehla jsem si vedle něj. Objal mě jednou rukou kolem pasu a přisunul si mě těsně k sobě. Cítila jsem jeho vůni teplého kouře a smoly. Zavřela jsem oči a uvolnila jsem svaly v obličeji.

Když jsem opět otevřela oči, byl den. Paprsky světla se snažily prodrat skulinami v tmavých závěsech a tvořily na dřevěné podlaze světlé loužičky. Ležela jsem na boku, zády k Vidarovi a jeho ruku jsem měla přehozenou přes pas. Cítila jsem, jak mě jeho dech šimrá zezadu na krku. Pomalu jsem se nadechla a zase vydechla. Vidar musel opravdu odehnat všechny mé noční můry. Za celou dobu, co jsem u něj spala se mi nic nezdálo nebo jsem si to minimálně nepamatovala a připadala jsem si vyspalá jako nikdy.

„Vypadněme odsud," zahuhlal mi do vlasů. „Černobog se nám určitě ještě někdy ukáže, ale stejně bych už byl raději někde jinde."

„Teď hned?" zeptala jsem se a otočila jsem se na záda, abych na něj viděla. Vidar se zvedl na loktech a se zájmem mě pozoroval.

„Proč ne?"

„Kam chceš jí?" zeptala jsem se

Pokrčil rameny. „Nevím, záleží na tom?"