Znamení zkázy

Kapitola 32

Uslyšela jsem lehké zasvištění, když si Vidar sundal ze zad dlouhý meč z černé oceli. Až teď jsem si uvědomila, jak moc sem ta zbraň sedí. Najednou jsem cítila ostrou čepel blízko svého krku, a to mě překvapilo natolik, že jsem málem neudržela svou masku bezcitnosti. Zalapala jsem po dechu a vzhlédla jsem k Vidarovi s jednou prostou otázkou v očích. Co to dělá?

„Jdeme,”zavelel, aniž by mi věnoval jediný pohled. Nezbývalo mi nic než poslechnout, a tak jsem šla. Dělala jsem krátké kroky a každou chvíli jsem zašilhala na černou čepel meče, jež se stále vznášela nebezpečně blízko mého krku.

Nad hlavou nám se zakrákáním přeletěl krkavec a mířil přímo k paláci. Pochybovala jsem, že je to náhoda a o všechny další pochybnosti jsem přišla, když pták zmizel v jednom z otevřených oken hlavní věže.

„Teď už o nás vědí," řekl Vidar suše.

Jak jsme se blížili k paláci, zmocňoval se mě čím dál větší strach a nervozita. Chloupky na celém těle mi samovolně vstávaly a měla jsem co dělat, abych zvládla dýchat pravidelně. Zpomalila jsem natolik, že do mě musel Vidar zezadu šťouchnout.

Když už jsme se dostali blíže k budově, musela jsem zvrátit hlavu nahoru, abych viděla na věže a málem jsem ztratila rovnováhu. Vrátila jsem se očima zpět do své úrovně a všimla jsem si velké zdobené brány. Před ní hlídali dva muži, oblečení v dlouhých černých pláštích s kápěmi hluboko do čela. Nemluvili a nevydávali ani žádný jiný hluk, jako by ani nedýchali. Zvedli hlavy, když nás zaregistrovali a v jejich kápích jsem nedokázala rozpoznat nic než černočernou tmu.

„Jako by neměli tváře," uvědomila jsem si.

Hluboce se uklonili na pozdrav a Vidar na chvíli odtáhl čepel pryč z dosahu mého krku a napodobil úklon. Pochopila jsem, že stejného gesta se vyžaduje také ode mě, a tak jsem se rychle sklonila. Když jsem se narovnala, Vidar mi ke krku znovu zvedl čepel, jako nějakému zajatci. Strážní kývli a mě napadlo, zda vůbec umějí mluvit. Nebo spíše, zda se pod plášti vůbec skrývají lidé.

Tichá rozmluva skončila, ale místo toho, abychom se s Vidarem vydali hlavní bránou, která byla mimochodem stále zavřená, nasměroval mě Vidar doleva.

„Kam to jdeme?" zeptala jsem se, když jsem usoudila, že jsme z doslechu.

„Nepokládej otázky," řekl tvrdě, ale za chvíli pokračoval. „Míříme do křídla, kde sídlí Morana. Všechny tři části paláce jsou sice pospojovány mezi sebou, ale to neznamená, že se jen tak mezi nimi chodí. Tohle je Moranina záležitost. Ty jsi Moranina záležitost a velký bůh Veles s tím nemá ani nechce mít nic společného. Jeden se druhému neplete do záležitostí."

Ráda bych to okomentovala, ale usoudila jsem, že to zrovna není vhodné, a tak jsem jen mlčela.

Došli jsme k druhé bráně. Byla podobně honosná, jako ta, která patřila vládci podsvětí. Byly na ní vyobrazeni dva krkavci, kteří klovou do lidské lepky. Pomyslela jsem si ironicky, že je to opravdu přívětivé. Doslova to „vybízelo" člověka ke vstupu, ale o to asi šlo.

Před branou také hlídali dva strážci, jen se ani v nejmenším nepodobali těm před hlavní branou. Šlo o vojáky z Černobogovy armády a já jsem se ptala sama sebe, co přesně může za to, že si Vidar zanechal alespoň vzhled člověka, zatímco oni se člověku podobali jen v tom, že chodili po dvou končetinách.

Byli velcí a mohutní. Ramena měli pomalu větší, než byli oni sami. Byly navlečeni v blýskavém brnění, ze kterého jim vykukovaly obrovské končetiny, porostlé šedivými šupinami. Většinu obličeje jim zakrývaly masky se třemi trny. Když uviděli Vidara zasalutovali.

„Vítejte pane," řekli oba svorně drsnými zastřenými hlasy.

„Děkuji," řekl Vidar. „Pustíte mě s mou zajatkyní dovnitř?"

„Jistě," řekl jeden a užuž se otáčel, aby otevřel bránu, když se zastavil a zakřenil se. Alespoň to tak pod tou maskou vypadalo. „Svou kořist byste si s sebou brát neměl, pane."

„Buď ticho a otevři, třeba nám ji potom taky půjčí na hraní," řekl druhý. Oba vojáci se hurónsky zasmáli a já jsem měla co dělat, abych nezkřivila svou tvář odporem.

„Obávám se chlapci," řekl Vidar, který na své tváři neměl ani stopy pobavení. „Že kdybych vám ji půjčil, tak skončíte jako dvě ledové sochy na výzdobu paláce. Dokázala by vás přemoci ještě dřív, než byste na ni sáhli."

Smích utichl. Oba vojáci se otočili k bráně, aby otevřeli a aby nemuseli čelit pohledu jejich generála. Ve skutečnosti jsem pochybovala, že bych zvládla přeprat, byť jen jednoho netvora a Vidar si toho byl nejspíše vědom také, ale dokud měli strach, byla jsem jakž takž v bezpečí.

„Děkujeme," oznámil Vidar a já jsem společně s ním prošla branou, kterou za námi důkladně zavřeli.

Ocitli jsme se v menší tmavé místnosti s vysokými stropy. Stěny byly tmavé, ale nic nenasvědčovalo tomu, že bychom byli uvnitř skály. Žádná zatuchlina ani plíseň. Světlo se sem linulo průchodem z druhé místnosti, do které vedlo pár schodů.

Vidar odtáhl meč, ale stále svíral jeho jílec v jedné ruce. Chytil mě za paži těsně pod ramenem. V tom sevření nebylo nic příjemného. Nakročil směrem k osvětlené místnosti a táhl mě s sebou. Vyšli jsme po schodech z černého kamene a ocitli jsme se v neuvěřitelně krásné a zároveň tajemné místnosti.

Byla veliká a měla tvar kruhu. Všimla jsem si také, že na stěnách kolem dokola se nachází ještě ochoz. Strop byl prosklený a šlo jím dovnitř jasné světlo, i když venku nesvítilo slunce tak jasně. Byl to jediný zdroj světla, který nejvíce ze všeho osvětloval černý trůn, který měl na opěradle stejné vyobrazení jako na bráně. Dva krkavce, klovající do lidské lebky.

Na tom trůnu seděla osoba. Už to nebyla malinká holčička s rozcuchanými černými vlasy, ani stařena, která šla do vody, aby políbila mrtvou dívku na čelo. Ne, byla to vysoká, štíhlá žena, která v sobě měla hrůzu nahánějící krásu. Dlouhé rovné černé vlasy jí volně splývaly po ramenech. Našedivělá kůže se jí leskla a černé oči bez bělma prozrazovaly radost, když nás uviděla. Vyskočila z trůnu a sešla pár schodů, až stála na stejné úrovni jako my. Usmála se, a tak ukázala své krásně bílé zuby. Tleskla rukama a ten zvuk se ještě párkrát odrazil od stěn.

Vidar mnou smýkl na podlahu, až bolest v kolenou zavibrovala celým mým tělem. Podlaha byla studená a dokonale hladká. Vidar se jen lehce uklonil s jednou rukou za zády. Morana si ke mně klekla a zvolna mi nadzvedla zrzavé kadeře. Když si všimla dvou černých jizev, spokojeně se usmála, narovnala se a její pozornost patřila jen a pouze Vidarovi.

„Koukám, že jsi můj příkaz splnil přesně tak, jak jsem ti řekla. Chválím tě, synu Černoboga."

Další část a další zvrat. Co na to říkáte? Doufám, že si příběh užíváte. (: