Znamení zkázy

Kapitola 37

Večer jsem si dala koupel. Bylo příjemné nechat teplou vodu, aby laskala mou kůži. Ať jsem se však snažila sebevíc, nedokázala jsem z hlavy vypustit Vidara. Kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem pod víčky jeho tmavě modré oči a blonďaté vlasy, které musel zdědit po matce.

Samota pocit bezradnosti jen umocňovala. Nesčetněkrát jsem se přistihla, že při nádechu se snažím zjistit, jestli někde ve vzduchu nezůstala Vidarova vůně smoly smíchané s příjemným kouřem.

Vylezla jsem z vany, zamotala jsem kolem sebe osušku, kterou jsem ve své ložnici zase shodila, abych si nandala noční košili. Přetáhla jsem si její látku přes hlavu a nechala si ji spadnout až pod kolena. Otočila jsem se a ztuhla jsem.

Zapomněla jsem si zatáhnout záclony u velikého okna, za kterým nyní seděla černá vrána. Pozorovala mě černýma očkama, barva jejích křídel pomalu srůstala s černou oblohou. Poznala jsem v ní Eryn, stejně jako jsem z jejích temných očí pochopila, že viděla to, co neměla.

Rychle jsem otevřela okno, aby ji nenapadlo odletět za Moranou a všechno jí vyžvanit. Vrána vletěla do okna, které jsem rázně zavřela a v další chvíli jsem po Eryn chňapla. To nečekala a mně se podařilo sevřít rukama její ptačí tělo.

Zmítala se a v další chvíli se proměnila do lidské podoby. Svírala jsem jí krk a nepravidelně jsem dýchala. Netušila jsem, co mám dělat.

„Viděla jsem to," zašeptala vrána. „Viděla jsem tvé jizvy."

Zavrtěla jsem hlavou. Nemělo smysl zapírat. „Nejsem její pomocnicí. Už ne, dokázala jsem se z její moci vymanit, aniž by o tom věděla."

„Co tu teda děláš?" zachroptěla Eryn.

„Chci zachránit Vesnu," zašeptala jsem a vydala jsem ze sebe zoufalý smích. „Co teď mám s tebou dělat?!"

„Spíš, co mám dělat já s tebou," řekla Eryn svým drsným hlasem. Znovu jsem se zasmála, úplně pomatená a bezradná. Ve skutečnosti nebyla situace ani trochu k smíchu.

„Měla jsem celou dobu podezření, že nejsi její pomocnice," řekla Eryn.

Trochu jsem povolila sevření a zmateně jsem se na ni podívala. „Jak to?"

„Vím, že ses to pokoušela skrývat, ale to, jak ses zajímala o mě, o mou přeměnu v člověka a celkově o tohle místo. Všimla jsem si občasného lesku v očích, který prozrazoval, že uvnitř nejsi úplně mrtvá nebo prohnilá," svěřila se mi vrána. „Pozorovala jsem tvé chování, tvůj výraz. V knihovně ses něčeho lekla, pochybuji, že šlo o pavouka, ale ať to bylo cokoliv, Moranina pomocnice by se toho nezalekla. A pak konečně tvé jizvy."

Vyjeveně jsem zamrkala. Netušila jsem, že je to všechno na mě tak vidět. Snažila jsem se a celé jsem to zkazila.

Povolila jsem své prsty na jejím krku, a nakonec jsem ruku stáhla úplně. Nemělo smysl ji tu zadržovat. Eryn si promnula krk, vstala a narovnala si šaty. Pozorovala jsem ji, jak zamířila k posteli a pozvolna se posadila na měkké přikrývky. Uhladila si vlasy a pokračovala.

„Neboj, Morana podle mě nic netuší."

„Není to jedno?" uchechtla jsem se. „Stejně se za ní hned rozletíš."

„Ne," řekla Eryn. „Přiletěla jsem ti říct, že my, vrány i krkavci, do toho jdeme s tebou."

„Cože?!" zeptala jsem se překvapeně. Skoro jako bych špatně slyšela. „Myslela jsem, že je pro vás pocta, sloužit Moraně. Že byste si nedovolili ji podvést."