Znamení zkázy

Kapitola 11

Těch pár mincí mi vystačilo na to, abych si koupila jednu noc v pěkném pokoji, přímo pod střechou, kde bylo příjemně teploučko, a ještě jsem měla ráno na snídani. Teplá ovesná kaše od paní hospodské byla naprosto výborná. To se ovšem nedalo říct o spánku, který jsem tu prožila. Neustále mě pronásledovaly noční můry. Zdálo se mi, jak pouhým dotekem zabíjím lidi. Nesčetněkrát jsem se probudila orosená potem strachu. Jako připomínka mého činu, visely na dřevěném ramínku mé krvavě červené šaty. Jedinou útěchou mi byl věneček, jehož květiny měly okvětní lístky stočené do poupat, jako by spaly.

Ráno jsem byla tak rozespalá, že jsem si musela zaplatit koupel. Voda byla hřejivá a hladila mě na kůži. V zrcadle jsem pak zjistila, že mi cop, jenž mi upletla Roklana, stále drží a uvolnilo se z něj pouze pár pramínků zrzavých vlasů, které se mi podél čelisti točily v lehkých vlnách. Nezbavila jsem se černých kruhů pod očima a rozmrzelou náladu jsem se pokoušela zajíst kaší v nejtemnějším rohu hostince.

Byla jsem vděčná, že se mě hostinská na nic nevyptávala, ani nevyzvídala, proč nemám žádný doprovod. Rychle jsem dojedla a s tichým rozloučením jsem se vykradla ven.

Venku bylo chladné, ale jasné ráno, které jako by mě chtělo přesvědčit, ať ve vesnici zůstanu. Ale já jsem byla rozhodnuta, že půjdu pryč. Stejně jako jsem byla rozhodnuta, že svou moc už nepoužiji na žádného člověka.

Velké návsi jsem se vyhnula a raději jsem to vzala přes menší náves, kde seděla na lavičce kolem studny děvčata, prala a rovnala prádlo a u toho něco živě probírala. Po ulicích se honily děti a omylem strkaly do lidí kolem. Procházela jsem místy, kde visely kytice na oslavu jara a přemítala jsem, zda budou oslavy v této vesnici ještě pokračovat. Nakonec jsem vyšla branou ven do volné přírody a pokračovala jsem po vyježděné cestě do neznáma.

Šla jsem docela dlouho a minula jsem spoustu křižovatek. Na jejich rozcestí jsem se rozhodovala instinktivně podle toho, kde mi byla cesta milejší. Prsty jsem projížděla jednotlivá stébla příliš dlouhé trávy, která rostla podél cesty.

Uslyšela jsem za sebou dusot a frkání koní. Ohlédla jsem se a spatřila jsem, jak si to po cestě mým směrem žene kočár, tažený párem hnědých koní. Sotva mě vozka zpozoroval, zpomalil tempo koní a když byl kočár na stejné úrovni jako já, šli koně krokem a frkali, jako by mi děkovali, že si mohou na chvíli odpočinout.

Z okénka vozu vyhlédl jakýsi muž. Měl černé vlasy a nad rty mu rostl pečlivě upravovaný knírek, který se mi více než hnusil. „Kam cestujete, půvabná slečno?"

„Kam se mi chce," odpověděla jsem.

„Opravdu?" podivil se muž. „A víte, že touhle cestou půjdete dlouho, než narazíte na další vesnici?"

„Tak to jsem nevěděla, děkuji, že jste mě informoval," řekla jsem a měla jsem chuť protočit oči.

„Bylo by rychlejší a pohodlnější cestovat na koni nebo kočárem."

Měla jsem chuť se na něj podívat s hraným údivem a pronést sarkasticky. „Vážně?!" Dokázala jsem se ale jakž takž ovládnout.

„Bohužel, koně ani kočár nemám."

„To je škoda," zamumlal muž hlasem, jímž jasně naznačoval, že to škoda rozhodně není. „Tak mě tak napadá, nechtěla byste chvíli cestovat v mém kočáře? Mám tu místo a chybí mi společnost."

Trochu jsem se od kočáru odtáhla a pohlédla jsem na vozku, který se snažil vypadat, že neposlouchá náš rozhovor. Něco mi však říkalo, že by ho nevzali jako herce ani do toho nejhoršího kočovného divadla. Nasměrovala jsem pohled zpět k tomu ohavnému kníru.