Znamení zkázy

Kapitola 17

Večer jsem zírala do plamenů ohně a trochu jsem se vzpamatovala. Po celý den jsem na Vidarova slova nedokázala zapomenout, ale v hlavě se mi rodil plán. Možná bláznivý, nemožný a rozhodně riskantní, ale ve své podstatě jsem cítila, že se musím pokusit ho zrealizovat. Pro svou útěchu.

Vidar na mě po celý den vrhal kradmé starostlivé pohledy. Nejspíš kvůli tomu, že se prořekl a bál se, že bych s ním nemusela za Moranou dojít úplně celá a v pořádku. Večer šel znovu ulovit něco k večeři. Tentokrát mě nepřivazoval, a dokonce mi nechal měch s vodou. Byl stále plný a já jsem neměla pochyby, že v tom má prsty Morana, nebo nějaká kouzla. Pár doušky jsem se napila. Voda chutnala jako jed, stejně tak jako zajíc, kterého ulovil. Neměla jsem hlad, ale stejně jsem si kousek dala. Nepřítomně jsem pozorovala oheň, jenž Vidar rozdělal a rozmýšlela jsem si svůj plán.

Položila jsem se a zavřela jsem oči. Soustředila jsem se na to, abych pravidelně dýchala, ale zároveň jsem se kousala do vnitřní strany tváře, až to bolelo. Chtěla jsem, aby to vypadalo že spím a ne, abych skutečně usnula. Od sladkého spánku jsem měla daleko.

Minuty plynuly a já jsem napínala uši, abych toho slyšela co nejvíce. Když jsem po neskutečně dlouhé době, jež ale ve skutečnosti nemusela být ani hodina, zaslechla přes praskání ohně pravidelný dech, jenž nepochybně musel patřit Vidarovi, Pomalu jsem zvedla víčka. Nejprve jen tak, že jsem nebyla schopna zaregistrovat takřka nic. Potom jsem se ale odvážila a pomalu jsem otevřela nejdříve jedno a potom i druhé oko.

Na druhé straně ohniště ležel Vidar. Tmavě modré oči měl zavřené, hrudník se mu zvedal pravidelnými nádechy a krásný obličej měl zjemněný spánkem. Co nejtišeji jsem se zvedla do sedu a potom i do stoje. Přešla jsem k němu a srdce mi hlasitě tlouklo.

Meč z černé oceli měl položený za sebou tak, aby ho mohl rychle popadnout, hned po probuzení a zaútočit s ním. Já jsem však hledala jeho černé dýky. Měl je stále připnuté na opasku, ve kterém i spal. Nebylo bezpečné si věci pokládat. Rozhodně ne, pokud se jednalo o zbraně.

Nahnula jsem se nad něj a se zatajeným dechem jsem dvěma prsty vytahovala dýku. Co nejpomaleji, abych ho neprobudila. Kousek po kousku, až byla venku úplně celá. Stiskla jsem její chladnou rukojeť a odcupitala jsem zpět, kde jsem si sedla na podložku na spaní a přikrývku jsem odsunula kousek stranou.

Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem jsem si přitiskla dýku ke krku. Prsty druhé ruky jsem si nahmatala místa pod čelistí, kde mi jizvy končily a kde podle Vidarových slov měly být dva Moraniny nehty. Nehodlala jsem si je tam nechat. Už jsem je tak nestrpěla ani chvíli, a dokud nebyly nehty srostlé s mým tělem měla jsem nějakou šanci je vyndat.

Zkousla jsem si ret a zatlačila jsem na dýku. Dostavila se bolest. Oslepující a pronikavá. Chtěla jsem křičet, ale místo toho jsem si jen skousla spodní ret. Cítila jsem, jak mi po krku stekl pramínek krve a vpil se do rudých šatů. Zatlačila jsem víc.

Vidar na druhé straně prudce otevřel oči. Když uviděl, co dělám, vyskočil na nohy a v mžiku byl u mě. Vytrhl mi dýku z ruky a rychle si prohlédl, co jsem napáchala.

„Snažíš se zabít, nebo co?!" vykřikl zlostně. Popadl mě za bradu a lehce otočil mou hlavu. Když uviděl zranění blíž zaklel, natáhl se pro vak, přičemž se málem popálil o oheň, a vytáhl nějakou krabičku.

„Chci si vyndat Moraniny nehty," vyhrkla jsem rychle a přes ostrou bolest jsem se snažila dostat z Vidarova dosahu. Chytil mě pevně za zápěstí, čímž mě ukotvil na místě. Cítila jsem, jak mi po krku sjely další čůrky krve.

„Tímhle stylem se maximálně podřežeš!" pustil mě, rychle otevřel víčko krabičky a nanesl si na prsty bílou mast se zelenými kousky nějaké rostliny se silnou vůní čerstvě posekané trávy a něčeho neznámého. Nanesl ji na ránu na mém krku, která mě v další chvíli začala nesnesitelně pálit. Přešla do mravenčení a potom se to zklidnilo. Cítila jsem v ráně pnutí a lehkou bolest. Nic víc. Rána přestala krvácet.