Znamení zkázy

Kapitola 24

Vyrazili jsme asi po dvaceti minutách. Každý se utápěl ve vlastních myšlenkách a já jsem nepochybovala, že se týkají stejné věci. Netušila jsem, co má Černobog nebo Morana v plánu, ale ať už to bylo cokoliv, nemohlo to být nic dobrého. Litovala jsem té krásné bohyně, jež musela snášet přítomnost obrovských a děsivých oblud. Raději jsem ani nechtěla vědět, jestli nás Vesna proklíná a myslí si, že jsme s Vidarem navedli celou armádu do jejího paláce. Najednou jsem se zastavila, jako by do mě uhodil blesk. Vidar se zastavil a otočil se na mě s otázkou ve tváři.

„Co když nás celou dobu sledovali?" zeptala jsem se.

Vidar jen zavrtěl hlavou. „Ne, nesledovali nás. Nemohou tušit, že jsme jeli za Vesnou. Navíc Černobog má vlastní způsoby, jak zjistit, kde se Vesna nachází a sledovat svého generála mezi ně nepatří, věř mi."

Znovu jsem se dala do chůze, ale úplně přesvědčená jsem nebyla.

„Nesledují nás. To ti slibuji," řekl.

Po chvíli jsme došli k potůčku, který bublal, jak se voda snažila najít cestu přes kameny. Příroda se lehce změnila spolu s šerem. Les už nebyl tak hustý. Všude byl nadýchaný zelený mech nebo tráva a ve vzduchu byla cítit vlhkost. Korunu tomu dodávala mlha, která se líně válela po okolí.

Vidar zničehonic zaklel. „Ztratil jsem jejich stopu. Jako by se prostě vypařili."

„Cože?!" zeptala jsem se.

Vidar šel vždy pár kroků jedním a potom druhým směrem a nepřestával se mračit.

„Jak se může prostě vypařit armáda i s bohyní?" mumlal.

            „To nevadí," snažila jsem se přesvědčit jak jeho, tak i sebe. Otočila jsem se k němu zády a objala jsem se rukama. Udělala jsem pár kroků dopředu, jako bych snad mohla chytit stopu, stejně jako Vidar.

            „To nevadí," šeptla jsem znovu, tentokrát už uvolněněji. Mezi stromy jsem zaznamenala nějaké světlo. „Vidare, tamhle něco je. Možná nějaký dům."

            Měla jsem pocit, že mě neposlouchá, ale bylo mi to jedno. Mech pod mýma nohama byl nasáklý vodou a vydával čvachtavý zvuk při každém dopadu mého kroku. Z hlavy se mi pomalu vykouřily všechny starosti.

            Světélko se přibližovalo, oddalovalo a občas i mizelo, ale nakonec se zase objevilo. Vábilo mě k sobě a potom se objevilo druhé, stejné světýlko. Jasně svítilo v mlze a tmě. Do toho se ozvala jemná, tichá melodie.

            Nadšeně jsem se za ním vydala. Čvachtání kroků bylo čím dál hlasitější, avšak ze zvláštního důvodu nedokázalo přehlušit jemnou melodii.

            Najednou se přede mnou objevila postava menší dívky. Byla celá oděna do bílých šatů mnoha vrstev, které se překrývaly a přes obličej měla přehozený závoj, jenž zamezoval pohled do její tváře. V ruce, která vykukovala z vrstev látek, držela lucernu, která svítila právě tím světlem, jenž jsem celou tu dobu následovala. Usmála jsem se a dívka v bílých šatech nadšeně poskočila.

            „Přišla jsi za mnou? Přišla jsi mi udělat radost?" zeptala se zpěvným, skoro neslyšným hlasem. Zarazila jsem se a zkusila jsem si vybavit, proč tu vlastně jsem. Šla jsem za světlem, ale proč? Protože mě lákalo, avšak co se stalo předtím, to zůstávalo jako v mlze. Ve stejné mlze, která panovala v tomto prostředí a dodávala krajině tajemný nádech .

            „Asi ano," řekla jsem. To, že jsem ji přišla navštívit dávalo snad největší smysl. „Přišla jsem za tebou."

            Dívka znovu nadšeně poskočila. „To jsem ráda, udělala jsi mi radost."