Znamení zkázy

Kapitola 31

Zasmála jsem se. Asi jsem to od všech těch bohyň pochytila. „Půjdu s tebou. Nemůžu tě v tom nechat samotného, navíc tě potřebuju osvobodit, stejně jako ostatní nevinné členy Černobogovy armády."

Nevěřícně na mě hleděl. „To snad nemyslíš vážně?!"

„Proč ne?" zeptala jsem se ho možná až moc ostře.

„Protože je to nebezpečný, copak to nechápeš? Co chceš dělat? Postavit se Moraně a nechat se zabít?" vyjel na mě.

„Nenechám se zabít!" řekla jsem a v hlavě se mi začal rodit plán. „Morana neví o tom, že jsem se z její moci vymanila a toho by se dalo využít. Jizvy mi zůstaly. Sice jsou kratší, ale na nahá záda se mi snad dívat nebude. Stejně jako pod krk, aby objevila zašitá místa. Mohla bych předstírat, že jsem stále v její moci. Když budu mít štěstí, nebude mít podezření, a tudíž ani nebude vymýšlet nějaký jiný plán na zabití Vesny."

Vidar mě pozoroval a chvíli nic neříkal. Povzdychl si. „To nezní špatně, ale zároveň je to ohromně riskantní. Když bude u sebe mít svou vraždící pomocnici, nebude se příliš zabývat náhradním plánem. Myslíš však, že to zvládneš uhrát? Nebude to lehké."

„Budu se snažit," řekla jsem a na tváři se mi objevil vyzývavý úsměv. Pokud si chce Morana hrát, tak budu hrát také, akorát podle svých pravidel.

Celý další den jsme strávili na cestě. Objevili jsme potok s ledovou vodou, který jsem využila k tomu, abych se důkladně umyla, zatímco šel Vidar ulovit něco k snědku. Stejně jsem ho ale znovu nechala překontrolovat jizvy na mých zádech, jestli znovu nedorůstají. Nedorůstaly. Končily těsně u páteře, stejně jako minulou noc a já jsem v duchu poděkovala bohyni Živě.

Vidar mi znovu a znovu půjčoval hojivou mastičku, kterou měl ve vaku a díky jejímu vlivu se mi rána pod čelistí hojila rychleji. Také mi daroval cípy koruny. Byly chladné jako kov, i když Vesna tvrdila, že cípy jsou z dračích drápů. Zároveň byly velice ostré a napadlo mě, že v případě nutnosti by se dala koruna použít i jako zbraň. Založila jsem si je za opasek, tak aby mi nevypadly. Za roky, kdy jsem nosila šaty a sukně bez kapes jsem dokázala vymyslet způsob, jak si zandat věci za opasek, aniž by to bylo příliš nápadné nebo aniž by to vypadlo.

Vidar mě vedl různými skulinami a zkratkami. Tvrdil mi, že Nav, říše mrtvých, kde se právě nyní nachází mimo jiné i Morana, už není daleko. Morana tam nachází útočiště, a dokonce i jedna část jakéhosi velkého panství patří jí. Vidar z toho začínal být nervózní a vlivem toho jsem začala být nervózní i já. Zkoušela jsem si s ním hrát roli bezcitné dívky. Nejprve mi to před Vidarem příliš nešlo a cítila jsem se hloupě, ale potom se i on rozhodl nasadit zlý a nicneříkající výraz, masku, jak to Vidar nazval, a šlo to hned snáze. Pak to dopadlo tak, že kdyby nás někdo potkal, myslel by si, že potkal dva zapšklé přízraky, kteří se sebejistě nesou přírodou, jako by ta místa znaly odmalička.

Vidar se zastavil před jednou skálou, porostlou svěže zeleným kapradím, jež nám rostlo až do úrovně pasu. Zastavila jsem se také a všimla jsem si, že zahodil svou tvrdou masku.

„Arniko," řekl a prsty si přejel po trnech, které mu vyrůstaly z předloktí. „Až obejdeme tuhle skálu, už nebude cesty zpět. Budou nás pozorovat celou cestu, co se budeme blížit. Nebude to lehké, ani příjemné."

Kývla jsem hlavou. „Jsem připravená."

Došla jsem k němu a objala jsem ho tak pevně, jak jen to šlo. Cítila jsem, jak se usmál. Ještě naposledy mi zabořil hlavu do zrzavých vlasů a potom mě pomalu pustil.

„Zvládneme to," ta slova jsem neříkala jenom jemu, ale i sobě. Abych si dodala odvahy a nezakolísala. Odteď se bude hrát.

Následovala jsem Vidara kolem skály a v duchu jsem si říkala, že bych si nikdy netipla, že tohle místo by se mohlo nacházet v blízkosti říše mrtvých. Potom jsem ale pochopila.

Před námi se objevilo místo, které vypadalo jako pustý útes. Nebo alespoň jako to, jak jsem si pustý útes představovala. Na zemi byl písek, kamení a tu a tam i tráva, ani ta však neměla svěže zelenou barvu. Spíše takovou našedlou. Po obou stranách lemoval útes les. Jeho stromy měly černou kůru a žádné listí ani jehličí. Větve byly rozeklané a vypadaly trochu jako spáry obrovských tvorů. Občas na některé z nich seděl velký černý pták, a ačkoliv jsem to nemohla na tu dálku určit, zdálo se mi, že nás sledují.

Nejvíce impozantní a také nejvíce děsivé však bylo to, co stálo na konci útesu přímo proti nám. Byl to zámek, zpola zapuštěný do skály. Barva kamene se střídala se stříbrnou a černou. Zlověstně se tyčil do výšky a jeho mnohačetné věže a věžičky se skoro ztrácely v oblacích.

Tam, kde by se za normálních okolností u útesu rozprostírala voda, byla mlha. Neprostupná a hustá, až to vypadalo, jako bychom se dostali až na samý konec světa. Mlha se částečně válela i před palácem a jen umocňovala strašidelný a tajemný nádech.

Chtěla jsem utéct, ale zároveň mě zvědavost táhla dál. Protichůdné emoce mnou cloumaly, až jsem měla pocit, že mě roztrhnou vejpůl.

„Vítej na půdě boha Velese,” řekl Vidar. „Pod tvýma nohama se nachází podsvětí a to, co vidíš před sebou je místo, odkud všechno řídí. Místo, jehož jedna část patří jemu, druhá, menší, Moraně a třetí, ta nejmenší, Černobogovi. Tohle místo se stále stěhuje, aby ho jen tak někdo nenašel."

Nebyla jsem schopna na to cokoliv odpovědět. Vidar pokračoval. „Za normálních okolností by tě čekala spousta překážek, které bys musela přejít, aby ses dovnitř mohla dostat, ale vzhledem k mému postavení..." nechal konec věty viset ve vzduchu mezi námi, a když jsem na něj pohlédla, zjistila jsem, že už má nasazenou svou tvrdou masku bez emocí. Pokusila jsem se vybudovat také svou vlastní.

Rty jsem semkla do tenké linky. Oči lehce přimhouřené, ale stále bystré. Sevřela jsem dlaně v pěst a emoce jsem zavřela hluboko do sebe. Bylo to těžší, než jsem si myslela, ale nakonec to přeci jen vyšlo.