Znamení zkázy

Kapitola 18

Další dva dny jsme pokračovali, aniž bychom potkali jakéhokoliv člověka. Možná to bylo dobře. Museli jsme vypadat opravdu zajímavě. Dívka v rudých šatech a bojovník, ověšený zbraněmi. Oba putující lesem, neznámými stezkami. Oba určení k zabíjení.

Vidar mi půjčoval mast a rána se hojila rychleji a už ani nebolela. Vidar mi tvrdil, že je štěstí, že jsem to zranění neměla příliš hluboké, potom by mast byla úplně k ničemu. Říkal také, že mi po něm nezbude ani jizva. Myslela jsem, že přehání, ale po pár dnech jsem zjistila, že na kůži mám jen malý škrábanec, jako by mě jen škrábla větev. Překvapeně jsem zamrkala a on se mi jen zasmál. Nenápadně jsem nadhodila, že by možná dokázala uzdravit i jizvy od Morany. Zvážněl a zavrtěl hlavou.

„To nepůjde, Arniko. Těch jizev se nezbavíš, ani kdyby ses snažila sebevíc. Je to znamení, vyryté hluboko do kůže."

Putovali jsme stále pěšky, ale s početnými přestávkami, protože mě bolely nohy a měla jsem na nich tolik puchýřů, že jsem je již ani nepočítala. Vidarovu přítomnost jsem najednou snášela lépe, když jsem věděla, že ve skutečnosti je také pouze obětí jednoho z bohů. Většinu doby jsme šli, aniž bychom prohodili jediné slovo.

Po těch táhlých dnech, jsme narazili na cestu. K mému štěstí jsme se po ní vydali. Po stranách se táhly vyježděné koleje od kočárů, které poukazovaly na to, že je cesta používaná. Hned se šlo lépe. Zem mi pod nohama nepodkluzovala a nemusela jsem ani překračovat vystouplé kořeny nebo padlé stromy. Cesta se klikatila vzhůru do kopce, který však nebyl příliš strmý, aby ho mohl kočár vyjet. Sotva jsem vyšla nahoru, zastavila jsem se a zatajila jsem dech. Pod kopcem se rozprostírala vesnice. Vůbec první vesnice od chvíle, kdy jsem putovala s Vidarem. Svou velikostí připomínala malé město a na malé vyvýšenině uprostřed stála větší stavba podobná hradu.

Pohlédla jsem s úsměvem na tváři na Vidara vedle sebe. „Zastavíme se v ní, prosím? Ukážu ti, jak se žije mezi opravdovými lidmi a že je důvod pro to, abys bojoval za navrácení svého bývalého života."

Uchechtl se nad absurditou mého plánu. „Nemám zájem o svůj bývalý život. Vyhovuje mi to tak, jak to je."

„Každý půlrok riskuješ svůj život v boji, který se tě ani netýká. Mezi Černobogem a Bělbogem, ještě k tomu na špatné straně. Co by se stalo, kdybys zemřel? Bylo by to velkému Černobogovi líto, nebo by jen stanovil..." Vidar uťal moji řeč ostrým pohledem, kterým mě varoval, abych byla zticha. Zase jsem v něm probudila toho Vidara, jenž by mě přivedl Moraně klidně i podvyživenou a s vyříznutým jazykem, jen aby splnil rozkaz, jenž mu byl dán.

„Dávej si pozor na to, co říkáš. Žádná ze stran není dobrá nebo špatná, jak si vy všichni myslíte," řekl temným hlasem, ze kterého se mi po těle rozprostřel strach. Jeho výraz však povolil a zlostné záblesky v jeho tmavě modrých očích zmizely. „Do té vesnice ale půjdeme. Ne abys mi ukázala, jak se tam žije, ale abychom ti koupili něco lepšího na sebe."

Sjel mě pohledem a potom vykročil vstříc vesnici. Rychle jsem ho dohnala. „Co se ti na těch šatech nelíbí?"

„Morana neumí vybírat vhodné oblečení," řekl. „Ty šaty jsou možná vhodné na nějaké slavnosti nebo plesání, ale rozhodně ne na putování a skrývání se v lese. S nimi na sebe pouze upoutáš nežádoucí pozornost kdejakých lapků, kteří si budou myslet, že jsi právě vypadla z jedoucího kočáru nějakého boháče."

„Myslím, že o to Moraně přesně šlo." řekla jsem znechuceně. „Udělat z mého těla past."

„To máš asi pravdu."

„Asi bys měl vědět, že nemám žádné peníze," nadhodila jsem.

„O to se nestarej."

„Cože to chcete?" ptal se muž v malém krámku na rohu, na jehož vývěsné tabuli se houpal znak krejčíků. Železné nůžky a špulka niti.

Zíral na nás přes skla svých malých brýlí, jako by nevěřil, že do jeho krámku někdy přijdou taková individua. Poslat nás pryč se ale neodvážil, vzhledem ke zbraním z černé oceli, ke kterým každou chvíli se strachem obracel zrak.

Kromě něj se ještě za pultíkem krčila žena. Mladší než on, ale již také straší. Zřejmě jeho žena. Tmavé vlasy měla stažené do dlouhého culíku, malý nosík jemně vystupoval z její tváře a oči měla oříškově hnědé a hleděla jako vyplašená srnka. Měla jsem však pocit, že se nehrbí kvůli naší přítomnosti, ale spíše z přítomnosti starého mistra.

„Máte zajímavý vkus,” řekl mistr a přišel ke mně. Byl tak malý, že jsem viděla na jeho plešku na temenu hlavy, lemovanou kolem dokola bílými chomáči vlasů, které působili skoro až fialově. Vzal mezi palec a ukazováček látku mých šatů a zvolna ji promnul mezi oběma prsty. „Stále nechápu, proč byste chtěli pro děvče kalhoty a košili. Šatů tu mám dost. Račte pohlédnout. Mám jich tu dost již ušitých, když na ně nechcete čekat, velevážený pane."

„Ale my chceme kalhoty a košili," řekl trpělivě Vidar snad už po padesáté.

„Košil tu pár mám," řekl a zavedl nás k truhle, pod jejíž víkem se skutečně skrývalo pár košilí a halen. „Ale ty jsou uzpůsobené pro sukně. Máme krásné s vysokým pasem." řekl a z hromady oblečení vedle truhly vyndal opravdu krásnou sukni se třemi knoflíky nad sebou, v úrovni pasu. Se zájmem jsem se na ni zahleděla, ale Vidar vypadal znuděně.

„Vezmeme si pár košil a kalhoty."

„Máme pouze kalhoty pro muže a ty jí nebudou. Dívky kalhoty nenosí,” stál si stále za svým mistr.

„Tak mi alespoň ukažte ty košile,” povzdychl si Vidar, ale ten povzdech zněl spíše jako zavrčení.

Krejčí vytáhl celkem pět košil a vždy jednu po druhé přede mnou podržel ve vzduchu. Některé byly moc velké, jiné zase malé. Ty, co by mi mohly být, byly jenom dvě.

„Vytáhněte kdyžtak některé z těch mužských kalhot, ať si je má s čím vyzkoušet," řekl Vidar.

„Nemám žádné v její velikosti,” oponoval zarputile muž. „Ať si je vyzkouší se sukní."

„Já bych měla," špitla najednou žena za pultíkem.

Mistr krejčí se na ni pobouřeně otočil. „Co to zase meleš?!"

Žena se vylekaně stáhla, jako by měla dostat facku, ale potom se trochu narovnala. „Jedny jsem ušila. Řekla jsem si, že by mohly být zajímavé a slyšela jsem, že je nosí dívky daleko na severu, kde po většinu roku vládne zima samotné bohyně Morany."

„To jsou zase ty fámy, které ti napovídal ten cestovatel, kterému jde jenom o to, abys u něj utratila co nejvíce peněz. Takové zpropadené báchorky, kterými tě krmí," utrhl se na ni krejčí.

„Nech ji!" zvolal Vidar, dále pokračoval klidně a jeho další slova patřila té plaché ženě. „Ukázala byste nám je, prosím."

Žena spěšně kývla a odběhla dveřmi za pultem, kde se nejspíše ukrývalo jejich bydlení. Krejčí by se za ní nejraději vrhl, ale když uviděl Vidarův výraz, zůstal na místě. Žena se přiřítila zpět a v rukou držela kalhoty z hnědé látky.

Stoupla jsem si za dřevěnou zkušební zeď. Obě košile mi padly skvěle. Jedna byla smetanově bílá a měla na límci a rukávech vyšité červené křížky. Druhá byla čistě bílá a po každém rukávu se ve spirálách plazila zelená výšivka rostliny s krásnými listy.

Na kalhotách se muselo udělat pár rychlých úprav, ale žena s laníma očima se do toho nadšeně dala, a když jsem si je vyzkoušela podruhé, připadala jsem si, jako by mi je šila na míru, jen opasek jsem ještě potřebovala, ale i ten nám nerudný mistr nabídl.

„Zaplatíme," řekl Vidar a vytáhl měšec s penězi. Když se starý muž obracel, aby Vidarovi vrátil zbytek peněz, natáhl se Vidar a vtiskl ženě do dlaně tři velké zlaté mince. Vykulila oči, ale Vidar jí naznačil, aby byla zticha.

„Nic mu nedávej,” řekl tak neslyšně, až jsem ho skoro neslyšela ani já. Muž nám nacpal oblečení do náruče a rychle nás vyprovodil ven.