Znamení zkázy

Kapitola 36

Stála jsem u okna a znovu jsem vyhlížela ven. Vrána se se mnou před pár hodinami vrátila nepozorovaně zpět do mých komnat a odletěla oknem. Ovšem, když jsem zaslechla, jak se zabouchly dveře od mého pokoje, přejel mi mráz po zádech. Když jsem se otáčela na vetřelce, doufala jsem, že to nebude rozzlobená bohyně zimy. Nebyla to ona.

Místo ní stál uprostřed pokoje Vidar. Krásný a strašidelný zároveň. Na zádech neměl meč a u pasu mu chyběly dýky. Blonďaté vlasy se mu ve světle leskly a propaloval mě tmavě modrýma očima.

„Co tu děláš takhle sama?" prohodil a já jsem v tom poznala větu, kterou prohlásil při našem prvním setkání.

„Nepřibližuj se," řekla jsem rychle, ale neposlechl mě. Než jsem se stačila nadít, byl u mě. Zaťala jsem ruce v pěst a chtěla jsem ho uhodit. Chytil mě pevně za zápěstí, než jsem stihla cokoliv udělat.

Přitáhl si mě k sobě, otočil mě zády a rukama, kterýma mi stále svíral zápěstí, mě objal. Přejel mi tváří po šíji a já jsem pod kůží ucítila ten známý jiskřivý pocit. Dneska jsem se jím ale ovládnout nenechala. Ucukla jsem a pokusila jsem se z jeho sevření vymanit. Po chvíli mě Vidar pustil a nechal mě poodejít pár kroků. Narovnala jsem si sukni a zamračeně jsem ho pozorovala.

Potom jsem se k němu přihnala a vrazila jsem mu facku. Měla jsem pocit, že to čekal, ale stejně se nebránil. Jenom se chytil za tvář a podíval se na mě.

„Proč jsi mi neřekl, že jsi polobůh?" vyjekla jsem.

„Omlouvám se," řekl. „Ale nenašel jsem vhodnou chvíli."

„Vhodnou chvíli?" uchechtla jsem se. Tělem mi cloumal vztek a zároveň mi jeho přítomnost šíleně trhala srdce. Z těch dvou protichůdných emocí mi bylo zle. „Máš pravdu, prasklo to v nejlepší možnou chvíli."

„Arniko," zašeptal a udělal jeden krok vpřed. Varovně jsem zavrtěla hlavou a rukama jsem si objala tělo. Snažila jsem se zahnat přicházející slzy.

„Arniko, je mi to líto. Lhal jsem ti, v tom, že jsem polobůh, ale v ničem jiném. To, že jsem polobůh na mě však nic nemění. Jsem generál jeho armády a svou matku už jsem dlouho neviděl. Ano, můj otec je bůh Černobog, ale nikdy se se mnou zvlášť nepáral. Nejsem nesmrtelný a zdědil jsem jen zlomek jeho moci."

„Jak ti mám ale věřit?" zeptala jsem se zoufale.

„Říkám ti pravdu, přísahám," řekl. Udělal další krok mým směrem. Byl u mě blízko, až příliš. Zvládla jsem však sotva dýchat, natož abych udělala krok vzad.

Zvedl ruku a já jsem zavřela oči, když mi zastrčil pramínek vlasů za ucho.

„To před Moranou a tvým otcem...?" zeptala jsem se, a i když má otázka nebyla jednoznačná, Vidar ji pochopil. Tentokrát to byl on, kdo ode mě odstoupil pár kroků.

„Jenom hra. Varoval jsem tě, že to je tvrdé. Že se ti to nebude líbit."

„V tom případě jsi měl pravdu," zamumlala jsem téměř neslyšně. Má další slova však byla hlasitější. Potřebovala jsem změnit téma. „Jak ses dostal přes stráže?"

„Žádné tam nebyly," řekl.

Podezíravě jsem se podívala na zavřené dveře a pak zpět na Vidara. Prošla jsem kolem něj velkým obloukem. Vzala jsem za kliku dveří a čekala jsem, že mi budou klást odpor, ale hned se otevřely. Nebyla jsem zamčená. Co však bylo ještě podivnější bylo to, že na chodbě nebyla ani noha. Žádní obludní strážní, co by mi zastoupili cestu. Na okamžik jsem zapomněla, že v místnosti za mnou stojí Vidar.

Mohla jsem se dát na útěk. Jenže to byl špatný nápad a zavrhla jsem ho téměř ve stejné chvíli, co mě napadl. Nebyla jsem zbabělec a mým úkolem bylo osvobodit bohyni Vesnu. Navíc jsem se v paláci vůbec nevyznala a určitě bych se zanedlouho v labyrintu chodeb ztratila. Nebo ještě hůře, mohla bych někoho potkat. Už na první pohled bylo zřejmé, že nejsem člověk, který by do tohoto prostředí patřil. I se znamením Morany v podobě jizev bych daleko nedošla.

Otočila jsem se zpět do místnosti a zavřela jsem za sebou dveře.

„Co to má znamenat?" zeptala jsem se Vidara.

Pokrčil rameny.

„Máš v tom prsty?" zeptala jsem se ho.

Rty mu zčernaly, stejně jako předtím, než se rozhodl mi vyndat cípy z koruny z krku. Myslela jsem si, že je to jen výplod mé mysli, opojené alkoholem, ale teď mi bylo jasné, že jsem se mýlila. Když začal mluvit, z úst mu vyklouzl obláček černé páry, jako by mi chtěl předvést názornou ukázku. „Nechal jsem je rozplynout."

Zůstala jsem přitisknutá na stěně, jako bych jí snad mohla v určitém okamžiku projít. Sledovala jsem, jak se pára pomalu mísí se vzduchem a jak se pomalu ztrácí, až se rozplynula úplně. Když jsem se podívala na Vidara, zjistila jsem, že jeho rty mají znovu obyčejnou barvu.

„Tímhle způsobem tvoří tvůj otec svou armádu?" zeptala jsem se.

„Ano, stvořit a podobně je zase zničit," potvrdil Vidar. „Schopnost stvořit jeho vojáky jsem po něm nezdědil. Já je umím jen a pouze ničit. Nechat je rozplynout se ve vzduchu, jako obyčejný obláček páry."

„Stejnou barvu rtů jsi měl i předtím, než jsi mi vyndal z krku cípy koruny. Proč?" zeptala jsem se a marně jsem se snažila zahnat mráz, který se mi tvořil na zádech.

„Když dám průchod své moci. Když nastává čas, kdy se mám soustředit, tehdy mi zčernají rty a zaplaví mě mrazivý klid. Podobný tomu, jaký nastává před bouří. Jsem klidný, soustředím se na jednu věc a ruce se mi skoro neklepou," řekl Vidar. „Přesně to jsem potřeboval v případě, kdy jsem ti vyřezával ty věci z krku."

Nic jsem neříkala a ani on ne. Tíživé ticho nad námi viselo jako těžký kámen, který nám má každou chvíli spadnout na hlavu.

„Máš stále ještě oba dva cípy?" zeptal se Vidar.

„Ano," řekla jsem. Cítila jsem oba ostré trojúhelníčky za pasem své sukně. Nutila jsem se na to místo nepodívat.

„To je dobře," řekl. „Nezapomeň, jak se před Moranou tvářit. Nezapomeň proč tu jsi."

„Neboj, Vidare," ujistila jsem ho. „Neuplyne okamžik, aniž bych si to neuvědomovala."

Kývl hlavou na souhlas a vydal se ke mně. Ne, spletla jsem se. Nešel za mnou, šel ke dveřím. Vzal do ruky kliku, a ještě jednou se na mě podíval. V jeho očích byla lítost a smutek. V další chvíli se otočil a prošel dveřmi do chodeb paláce. Dveře se zaklaply a já jsem osaměla. Do očí se mi znovu draly slzy, a ačkoliv jsem se s nimi snažila bojovat, nešlo to. Už jsem neměla pochyb, že náš vztah, který byl od samého začátku určen k zániku, se roztrhl ve chvíli, kdy Morana vstala ze svého trůnu, aby synovi Černoboga poděkovala za mé dopadení.