Znamení zkázy

Kapitola 2

Seděla jsem u kamen, ze kterých sálalo tak přívětivé teplo, že jsem měla chuť lehnout si a na chvíli zapomenout, co jsem provedla. Zkazila jsem vynášení Morany. Naprosto jsem zklamala jako symbol jara.

„Arniko, tvrdila jsi, že jsi skočila do té vody, protože sis spletla tu slaměnou figurínu s živým člověkem?" zeptala se sestra, která seděla na židli a energicky klátila nohama, až jí dlouhé hnědé vlasy poletovaly kolem obličeje.

Bylo to zvláštní, ale i potom, co jsem přišla domů, zmrzlá až na kost a neschopná sestavit obyčejnou větu, jsem si byla více než jistá, že jsem tu ženu opravdu viděla. Dokázala jsem si vybavit její temné oči i její pevný stisk na mé paži. Co bylo ale horší, bylo to, že jsem stále cítila palčivé pálení na pravé straně krku. Přejel mi mráz po zádech a zachumlala jsem se ještě více do kožešiny. Hlavu jsem zasunula mezi ramena, doufajíc, že bolest přejde.

Arnika, to nebylo obvyklé jméno pro dívku. Vlastně to nebylo obvyklé jméno pro kohokoliv. Je to název jedné krásné žluté květiny, která roste na horách v nepříliš příznivých podmínkách. Můj strýc zbohatl tím, že z ní dělal velice dobrý alkohol, ale prý jedině on věděl, kolik jí smí použít, protože je jedovatá. Rodiče věří, že jména mají silnou moc. Nazvali mě právě po této květině, abych byla silná a abych se nedala, kdyby se mě někdo pokusil jakkoliv zneužít.

Ani má mladší sestra z toho jen tak nevyvázla. Dostala jméno Rozrazil, podle květiny rozrazil rezekvítek. Malé, ale krásné nafialovělé květinky, kterou když podle pověsti někdo utrhne, obloha se zatáhne a spustí se silná a nemilosrdná bouře. Byla to právě naše jména, co v sobě nesla jakýsi náznak varování.

„Arnika šla v tenkých šatech a bez bot v takovém počasí," zastala se mě matka, která právě rovnala malované talíře do polic. „Nastydla. Můžu být jedině ráda, že nedostala horečku."

„Ale mně nic není!" protestovala jsem.

Sestra povytáhla obočí a potom pokrčila rameny. „Stejně jsi byla krásný symbol jara."

„Díky," zamumlala jsem do dlouhých chlupů kožešiny a odvrátila jsem od sestry zrak.

„Jdu na oslavy," změnila nakonec Rozrazil téma. „Můžeš se přidat, až se vzpamatuješ. Nikdo určitě nebude mít poznámky na to, co se stalo a pokud ano, tak ať si mě nepřeje." sestra si vykasala rukávy šatů, jak to dělají kluci před rvačkou a nasadila neoblomný výraz, který za chvíli nahradila pobavená grimasa. Bylo jí teprve čtrnáct, ale už v tomhle věku se ráda ukazovala a byla středem pozornosti. Byla jiná než ostatní dívky jejího věku. Poutala pozornost například tím, že chodila otci, který byl dřevorubec, pomáhat do lesa s kácením stromů. Tím si vydobyla u ostatních dětí jejího věku respekt.

„Nikam nepůjde," řekla máma přísně.

„Oslavy jara trvají několik dní a neříkej, že večer by nebyla schopná jít. Přece bys jí neodepřela takovou nevšední zábavu," měla jsem chuť sestru zarazit. Nikam jsem jít nechtěla. Nepotřebovala jsem slyšet pomluvy, jež se o mně roznášejí.

Matka mě přejela pohledem a potom se otočila zpět na sestru. „Uvidíme, jak se celá situace vyvine. Zatím ji necháme odpočívat."

„Zvládneš to tu sama?" zeptala se máma. „Na chvíli se také zajdu podívat, co se děje na návsi."

„Nejsem malé dítě," řekla jsem. Sestra mě obdařila širokým úsměvem, jako by právě slyšela nějaký dobrý vtip. Dřív, než jsem po ní stačila hodit první věc, která mi padla pod ruku, vyhopkala ven a zamávala mi z okna.