Znamení zkázy

Kapitola 38

Šaty, které jsem si na sebe oblékala mi byly až bolestně povědomé. Byly čisté tak, že jejich barva znovu nabrala barvu čerstvé krve a zlaté výšivky propletených rostlin se leskly.

Byly to ty stejné půvabné šaty s vysokým límce, jež jsem nosila před tím, než jsme s Vidarem koupili košile a kalhoty. Vlastně jsem nevěděla, co s nimi udělal. Musel je dát do vaku a spolu s ostatními věcmi, které mi možná předtím patřily, je předat Moraně. Její služebnictvo, nejspíše nějaká z vran či krkavců, je muselo vyprat a zašít díry, takže teď vypadaly jako nové. Musela jsem uznat, že se jim to více než povedlo.

Objevily se mi ráno na posteli a první věc, která mě při pohledu na ně napadla byla, že mi někdo vlezl do pokoje. Když jsem však nahmatala modrý kvítek a dva cípy koruny pod polštářem, kam jsem si je těsně před spaním dala, ulevilo se mi.

Nějakou dobu jsem pak strávila tím, že jsem pod pás s výšivkami umístila cípy koruny, tak aby mi, pokud možno, při chůzi nevypadly anebo nebyly vidět.

Uslyšela jsem zaklepání na dveře komnaty. Trochu jsem sebou trhla, přejela jsem si rukou po výšivce a pasu, modrý kvítek od bohyně Živi jsem si pro štěstí zastrčila na první místo, které mě napadlo, do výstřihu. Zhluboka jsem se nadechla.

„Dále."

Dveře se otevřely a dovnitř sebevědomě napochodovala jakási dívka. Už od pohledu mi bylo jasné, že se jedná o krkavce. Byla vysoká, a ačkoliv byla hubená, zaznamenala jsem pod látkou jejích šatů pevné svaly. Nos měla ostře zahnutý, ještě více než Eryn, ale stejně jako Eryn, jí onen nos slušel. Dlouhé rovné vlasy měla bílé jako sníh a ukazovaly tak, že služebníci Morany nemusejí mít vždy stejnou barvu vlasů jako peří. Kolem tmavých očí měla tlustou linku, jež dodávala na kontrastu s jejími vlasy a kolem krku měla hodně utažený náhrdelník z černého peří.

„Byla jsem pověřena, abych vás na dnešní oslavu upravila," oznámila mi. Pokynula jsem jí gestem ruky, že je tu vítaná. Usadila jsem se na postel, zády k ní a v další chvíli jsem ucítila, jak se postel zhoupla, když se na ni posadila i dívka. Vzala do ruky kartáč a začala mi rozčesávat vlasy.

Včera v noci se do mé komnaty rozrazily dveře a v nich stála samotná bohyně Morana. Když mě uviděla, rozespalou, ale připravenou utíkat, objevila se jí v očích úleva.

„Víš, že před dveřmi nemáš strážné?" zeptala se.

„Ne," zalhala jsem, aniž bych hnula brvou.

„Černobog je musel zase někam povolat, aniž by mi cokoliv řekl. Jsem ráda, že jsi stále tady," řekla, ale potom se zarazila a zasmála se. „Kde jinde bys také mohla být."

Uchechtla jsem se, aby se neřeklo. Morana, evidentně spokojená s mou reakcí se usmála.

„Abych nezapomněla, jsem tady, abych ti oznámila, že zítra je tvůj velký den. Den, který všechno změní. Odpočiň si a připrav se."

S těmi slovy se otočila na podpatku a odkráčela pryč, jako by se nechumelilo. Ještě dlouho jsem zírala na dveře, kterými vyšla a snažila jsem se vstřebat její slova. Řekla to tak rychle a krátce, že bylo těžké uvěřit tomu, že to myslela vážně.

Jenomže už byl další den ráno a já jsem se cítila podobně bezradně jako včera v noci. Žaludek se mi svíral tak, že jsem nedokázala sníst ani snídani. Dívka krkavec mi kartáčovala vlasy a já jsem se snažila vypadat, jako že jsem úplně v klidu.

Poslední dny jsem trávila dlouhé hodiny učením se alespoň základním pravidlům boje. Jak s mečem, tak i holýma rukama. Dokázala jsem si však jen to, jak neschopná v této oblasti jsem.