Znamení zkázy

Kapitola 28

Probudila jsem se v jakémsi lese. Na jiném místě, než jsem byla těsně před upadnutím do bezvědomí. Neležela jsem. Běžela jsem mezi stromy, proplétala jsem se jimi. Dech jsem měla nepravidelný a uštvaný. Utíkala jsem před něčím, nebo spíše před někým.

Schovala jsem se za jeden strom a otočila jsem hlavu tak prudce, až mi havraní vlasy spadly přes obličej. Černé jako uhel, a přesto lesklé jako hladina vody. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to nejsou mé vlasy. Že ta vyzáblá dívka, která se za stromem krčila, jako by ji měla každou chvíli najít banda lapků, jsem nebyla já.

„Daleko!" ozval se odněkud hlas nějaké dívky. Daleka, takhle se musela jmenovat ta dívka, v jejímž těle jsem se nacházela. Avšak hlas, který se po ní ptal nezněl výhrůžně, spíš zoufale, jako by hledal svou ztracenou sestru.

Měla jsem chuť zakřičet, kde jsem, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Toto tělo mi nepatřilo a nedokázala jsem ho ovládat. Bylo mi souzeno jen přihlížet.

„Nech mě být!" vykřikla dívka, která se podle všeho jmenovala Daleka a já jsem při tom zvuku hlasu leknutím málem vyletěla z kůže. „Jdi domů Kateřino. Nech mě o samotě."

Daleka se odtrhla od stromu a kulhavě vyběhla, aby se vzdálila od pronásledovatele. Přerývaný dech ukazoval, že něco není v pořádku. Rukou se chytila na levé straně hrudníku a za chvíli už se ani nedalo říct, že běží, dokonce ani, že chodí. Daleka se pouze belhala.

„Daleko," ozval se hlas naléhavěji než předtím. „Daleko, prosím, něco se s tebou děje a já neodejdu, dokud mi neřekneš co."

Daleka se zastavila a vydala ze sebe srdceryvný ryk. Jako pomatená uchopila do dlaně část svých šatů a servala ji. Obnažila tak kůži i ňadro na levé straně a pohlédla na své tělo. V místě, kde by mělo být srdce, kůže jako by prosvítala. Pod ní se rýsoval chuchel něčeho černého a ohavného. Něco, co vypadalo jako klubko černé vlny. Měla jsem pocit, že vím, o co tu jde. O „dar" který každý rok svěřila Morana jedné z dívek, a tak se chtě nechtě staly její pomocnicí. Co hůř, měla jsem pocit, že stojím u dívčina přerodu, kdy se z obyčejně využité dívky stane vraždící monstrum.

Dívka se plačtivě nadechla a padla na kolena. Rukou se držela za zvláštně vyhlížející místo v okolí srdce a zhroutila se na zem. Bylo zvláštní prožívat tu situaci s ní, zatímco jsem necítila nic. Ležela bez hnutí na trávou porostlé zemi a jen přerývavě dýchala. Potom i její dech ztichl a zavládlo naprosté ticho.

„Daleko?!" ten hlas vycházel až z moc velké blízkosti. Daleka vstala rychleji, než by to kdejaký člověk dokázal. Srovnala si šaty, jako by je neměla roztržené.

„Daleko, konečně jsem tě našla..." dívčin hlas utichl, když se Daleka otočila. Něco na její tváři vypovídalo o tom, že všechno není v pořádku.

Druhá dívka, Kateřina, jak jí Daleka nazvala, udělala pár kroků vzad, ve tváři měla zděšení. Ačkoliv jsem Daleku neviděla jinak než z jejích vlastních očí a nemohla jsem porovnat rozdíly mezi děvčaty, něco mi říkalo, že jsou si až moc podobné. Možná sestry, možná dvojčata.

Chtěla jsem na Kateřinu zakřičet, ať uteče, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku, stejně jako při mém prvním pokusu.

Daleka byla vmžiku u Kateřiny, která pouze ohromeně stála. Popadla ji vyzáblou rukou pod krkem. Zvedla ji do vzduchu a přirazila ji na nejbližší strom. Kateřina poplašeně vyvalila oči a němě otevírala ústa ve snaze dostat kyslík do svého těla.

„Daleko," zasýpala. „Daleko, prosím."

Daleka chvíli jen stála a já jsem cítila, že se jí ve tváři nepohnul jediný sval. Potom najednou nebohou dívku pustila, a ta se zhroutila na kolena. Chvíli nabírala ztracené síly. Potom se zvedla a co nejrychleji utíkala pryč od sestry. Ještě se párkrát otočila a já jsem měla pocit, že je to naposledy, co se sestry vidí.

Najednou se čas přesunul a já jsem se nacházela v těle někoho jiného. Byla to stará žena, která se však v některých ohledech nezdála být stará. Bylo to vůbec možné? Ovšemže bylo. Stačilo jen pochytit, s jakou sebedůvěrou si žena vykračuje, jak se jí havraní vlasy nepřirozeně lesknou a jak tu a tam zničehonic zmizí nějaká vráska. Byly to malé nepatrnosti, ale člověk si jich uvnitř cizího těla všiml. Neměla jsem nejmenší pochyby o tom, že se jedná o zákeřnou bohyni Moranu.

Zastavila se na okraji rybníku, jehož velká část plochy byla porostlá rákosem. Zdál se být prázdný. Na jeho břehu nebylo ani živáčka. Jen na hladině plavala dvě těla. Jedno z nich patřilo figuríně vystlané slámou a oblečené v bílém prostěradle. Druhé patřilo mladé černovlasé dívce v nafialovělých šatech.

Vypadala půvabně, i když bez života. Černé vlasy se jí vznášely kolem hlavy a její obličej měl uvolněný výraz. Z boku na krku jasně vyčnívaly dvě černé jizvy, jež se táhly až někam dozadu na záda. S hrůzou jsem si uvědomila, že se jedná o dívku, v jejímž těle jsem ještě před chvílí byla. Teď jsem byla v místě, kde se vynášela Morana a kvůli tomu zemřelo nevinné děvče, jen aby bohyně zimy nepřišla o většinu svých schopností. Aby měla někoho, kdo jí pomůže v jejím morbidním řemesle.

Morana v těle staré ženy vešla do vody. Nehleděla na to, že jí voda smáčí oblečení. Došla až k dívce, sehnula se k ní a políbila ji na čelo.