Znamení zkázy

Kapitola 45

Nadechla jsem se čerstvého nočního vzduchu a zavřela jsem okno. Popadla jsem závěsy a jedním švihem jsem je zatáhla. S povzdechnutím jsem pustila látku závěsů a otočila jsem se čelem do pokoje. Vypadal tek pustě a opuštěně.

Bezmyšlenkovitě jsem sáhla po lucerně a v mělké, teple oranžové záři jsem se odebrala do koupelny. Jakmile jsem do ní vstoupila, rozsvítily se svíce, připevněné na zdech. Přejela jsem po nich znepokojeně pohledem.

Položila jsem stále ještě svítící lucernu vedle vodou se plnící vany. Přetáhla jsem si košilku přes hlavu a nechala jsem ji spadnout na zem. Pohledem jsem se vyhnula zrcadlu na stěně. Nechtěla jsem raději vidět, jak vypadám. Jak moc mám rozcuchané vlasy a kruhy pod očima.

Ponořila jsem se do teplé vody až po bradu, ale dávala jsem si pozor, abych si nenamočila vlasy. Celá jsem se uvolnila a setrvala jsem ve vodě tak dlouho, dokud nevychladla.

Vylezla jsem ven a v truhle jsem vyhrabala novou noční košili, do které jsem se navlékla. S odporem jsem pohlédla na postel s rozházenými přikrývkami a stačil mi právě ten jeden pohled, abych se rozhodla, že do ní už nevlezu.

Vzala jsem lucernu do ruky a skoro bezmyšlenkovitě jsem odešla ven z místnosti. Zavřela jsem za sebou dveře a vydala jsem se chodbou pryč. Nevěděla jsem kam, ale v pokoji jsem zůstat nechtěla. Nemohla jsem tam zůstat.

Svícny na chodbách se z nějakého důvodu nerozsvěcely, jak se to obyčejně v tomto sídle stávalo. Možná to nefungovalo, když byla noc. Možná v tom vězelo něco jiného. Ať to bylo jakkoliv, vyhovovalo mi to. Bloudila jsem po chodbách s lucernou v ruce jako bludička. V hlavě se mi střídavě promítaly myšlenky, noční můry a na prázdných zdech jsem hledala odpovědi k otázkám, které mi vířily v hlavě a bubnovaly mi o spánky jako nějaké prokletí.

Sešla jsem co nejtišeji schody a zatočila jsem do dlouhé chodby. Ušla jsem pár kroků, když se na konci objevila nějaká postava. Chtěla jsem lucernu zastrčit za sebe, ale ten druhý člověk už si mě stihl všimnout a zastavil se. Také jsem stála, nohy jsem měla jako z olova. Všechny myšlenky a otázky byly ty tam. Neodvažovala jsem se z druhého člověka spustit zrak, a když se přiblížil, zaplavil mě strach.

Ta neznámá osoba nebyla nikdo jiný než jeden ze stráží boha Velese. Byl oblečen v plášti, jehož kapuce mu skrývala obličej, tedy pokud nějaký měl. Spíše se zdálo, že uvnitř ní není nic jiného než temnota.

„Krásnou noc přeji," vykoktala jsem ze sebe.

Strážný kývl hlavou na souhlas. Nevypadalo to však, že by se chystal pokračovat ve své noční procházce.

„Já vím, že tady nemám co dělat..." začala jsem, ale najednou jsem nevěděla, jak pokračovat. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila jsem se zariskovat. „Nevíš, kde je Vidar? Stopař? Syn boha Černoboga?"

Strážný chvíli jen stál a nic nedělal. Začínala se mě čím dál více zmocňovat nervozita a měla jsem chuť začít couvat. Strážný však znovu kývl hlavou na souhlas a gestem ruky nebo spíše máchnutím rukávu mi naznačil, abych ho následovala.

Skousla jsem si spodní ret. Mohl mě zavést kamkoliv. Do podzemí do říše mrtvých, k bohyni Moraně anebo rovnou k bohu podsvětí Velesovi. Přesto jsem ho následovala.

Vedl mě chodbami, scházeli a zase jsme vycházeli schody a míjeli jsme dveře různých velikostí. Nakonec jsme se dostali do části sídla, kde jsem nikdy nebyla. Celé mě to znervózňovalo a očima jsem těkala po okolí. Nikoho jsme nepotkali.