Znamení zkázy

Kapitola 34

„Dnes za tebou asi nikdo nepřijde, využij to k odpočinku," řekla vrána v podobě dívky, otočila se a v dalším okamžiku se proměnila zpět na ptáka a vyletěla dveřmi z pokoje ven. Jedna část mého těla chtěla vyběhnout za ní, ale jen jsem stála a pozorovala jsem, jak jeden ze šupinatých netvorů zavírá dveře mé přepychové cely a otáčí klíčem v zámku.

Popošla jsem pár kroků dozadu a padla jsem na měkkou postel. Strop plný nejrůznějšího souhvězdí se mi začal slévat v jednu barevnou skvrnu, jak se mi oči začaly zalévat slzami.

„Nebreč, nebreč," mumlala jsem si neslyšitelně. „Co když Morana přijde, prozradíš se."

Jenomže moje tělo mě neposlouchalo a za chvíli se otřásalo vzlyky. Dala jsem si pěst do úst, aby vzlyky byly co nejméně slyšet a vzpomněla jsem si na to, jak jsem měla v ústech košili a Vidar mi vyřezával cípy koruny z kůže. Na to, jak mě potom políbil. Věřila jsem mu, a ještě do poslední chvíle jsem neměla pochyby o jeho slovu. O tom, že zvládneme přelstít Moranu a vysvobodit Vesnu. Jenomže teď se to zdálo jako naivní sen. Nevěděla jsem, co nyní hodlá Vidar dělat. Jestli jsme stále na stejné straně, nebo jestli mám každou chvíli očekávat, že ke mně do pokoje napochoduje naštvaná Morana a bude vědět, že už nejsem v její moci. Všechny myšlenky se točily v bezradných kruzích, a po nich zbyly jen zaschlé slzy na tvářích.

Vydala jsem se do koupelny, kde uprostřed místnosti stála vana, napuštěná až po okraj.

Sundala jsem si opatrně opasek a do dlaně mi vypadly dva cípy koruny, které jsem do něj zastrčila. Připomněly mi, že někde v tomto velkém paláci se nachází bohyně, která jsem nepatří. Bohyně jara, která by měla sedět na svém trůnu a vládnout a pochybovala jsem, že její komnaty vypadají tak, jako ty mé. Stiskla jsem cípy v dlani, až se mi zaryly do kůže. Ať už se Vidar rozhodne pro kteroukoliv stranu, já jsem zklamat nemohla. Pokusím se vysvobodit Vesnu ať to stojí, co to stojí.

Svlékla jsem si zbytek oblečení a vlezla jsem si do horké vody. Cípy koruny jsem si vzala s sebou a jemně jsem je ve vodě omyla. Potřebovala jsem je skrýt někam, aby se o nich Morana nedozvěděla, a zároveň abych je měla někde po ruce. Povzdechla jsem si a s cípy v pěsti jsem si ponořila hlavu do vody.

Celá umytá a s kůží vonící po nějakém bylinném mýdle, jsem prohledávala komnaty, které mi byly přiděleny. V šatníku jsem našla všemožné oblečení. Nakonec jsem si vytáhla tmavě modré šaty z pohodlné látky se stříbrně vyšitým souhvězdím na pravé paži, o kterém jsem nevěděla, co znázorňuje. Šaty měly dlouhé rukávy a já jsem strávila notnou chvíli jejich páráním, abych do vnitřního záhybu látky zandala cípy koruny.

Vrátila jsem se zpět do koupelny, kde jsem si ve vodě vyprala kalhoty, které na sobě ještě stále měly zbytky rašeliny z mého incidentu s bludičkou. Jak jsem je pozvedla, vypadl z nich modrý kvítek. Chvíli jsem si ho otáčela v dlani a potom jsem si ho dala pod polštář.

Čas se táhl pomalu. Ukrutně pomalu. Zkoušela jsem prošmejdit všechny rohy pokoje, ve snaze se něčím zaměstnat, jenomže v mém pokoji vesměs nic moc nebylo. Nakonec jsem skončila tak, že jsem seděla na posteli a přemýšlela jsem o Vidarovi, o rodině a o vranách.

Užuž jsem pomalu upadala do jakéhosi polospánku, když někdo zaklepal na mé dveře. Leknutím se mi prudce rozbušilo srdce. Narovnala jsem se na posteli a pár nádechy jsem se pokusila uklidnit.

„Dále, pokud máte klíč," pronesla jsem.

Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vkráčela Morana. Za ní vešla vrána, tentokrát jiná než ta, jež mě sem vedla. Hlavu měla skloněnou a nebylo jí vidět do obličeje. V ruce držela podnos s jídlem, který mi položila na stolek a s lehkým úklonem opustila místnost a zavřela dveře.