Znamení zkázy

Kapitola 10

Vesnice Mlčenlivé Stráně nebyla příliš veliká, ale zato měla spoustu věcí k vidění. Celý její vnitřek působil poklidným a veselým dojmem, který se táhl jako med. Ulice byly vyzdobené květinami na oslavu jara.

Blonďatí sourozenci mě vedli ulicemi a trpělivě čekali, když jsem se zastavila, abych si prohlédla nějaký z domů. Všímala jsem si, jak zpoza rohů vykukují malé děti, které sledovaly, jak jejich ulicemi kráčí cizí dívka v drahých červených šatech. Potkali jsme i pár přátel sourozenců, kteří se k nám připojovali a zase odpojovali. Roklana se mi snažila všechny představit a já jsem jména všech zase obratem zapomínala.

Oba sourozenci byli moc milí. Vyprávěli mi o všech slavnostech, co se tu slaví, a jak vesnice vypadá za běžných dní. Oba se mě také hodně vyptávali na vesnici, z níž pocházím a na zvyky tam.

Stejně jako já, předtím, než mě Morana „obdařila" mými schopnostmi, neznali ti dva jiné vesnice, než byla ta jejich a pár přilehlých.

„Jen jednou," vyprávěla mi Roklana. „Jen jednou jsem byla ve městě, a to ještě v takovém menším. Otec si tam jel koupit nové nářadí, je totiž kovář, a bylo to tam úžasné. Ach, jak ti závidím. Jestli někdy pojedeš zpátky, tak se za mnou stav a přijď mi povyprávět!"

Vladimír vedle ní protáčel oči, jako by nechápal, co sestra na městu vidí. Vlastně ani já jsem do města nikdy nechtěla. Bylo mi dobře tam, kde jsem byla. Dokud nepřišla Morana.

„Neboj, ve městě se ti bude určitě líbit,” řekl Vladimír, když uviděl můj výraz. Kývla jsem na souhlas a rychle jsem změnila téma.

Povídali jsme si až do té doby, než se začalo stmívat a já jsem do té doby měla dojem, že jsem ve vesnici Mlčenlivé Stáně déle, než jen jediný den. Možná...Možná že bych tu mohla zůstat. Mohla bych tu zůstat a vykašlat se na celou Moranu a její dar. Zůstat tu a nosit šaty s vysokým límcem a naučit se zaplétat vlasy tak, jak to uměla Roklana. Ale věděla jsem, že by to bylo složitější, než si myslím.

Sourozenci museli jít domů a já jsem ve vesnici osaměla. Neměla jsem kam jít, cítila jsem, že mám hlad a najednou jsem si připadala hloupě v rozevlátých šatech a krásném věnečku.

Bloumala jsem ulicemi jako přízrak, až jsem se dostala zpět na náves, kde se opět rozjely oslavy. Lidé tam tančili, na velikém stromu visely lucerničky a celé to prostranství hezky osvětlovalo teplé světlo. Postavila jsem se bokem a celé jsem to sledovala.

Připadala jsem si ale, jako by mě někdo sledoval. Bedlivě jsem si prohlédla okolí, až jsem si všimla jedné stařenky, která seděla na křesle s kolečky pro nemohoucí. Seděla tam nahrbená, bílé prameny vlasů, které se jí uvolnily z copu, jí poletovaly kolem obličeje, jako chomáče chmýří. Přes sebe měla přehozenou spoustu dek, aby jí nemrzly nohy, kterými podle všeho nedokázala hýbat.

Kývla na mě, abych přišla blíž. Rozhlédla jsem se, ale nikdo jiný nám nevěnoval pozornost. Pomalu jsem k ní došla a zastavila jsem se nedaleko ní.

„Posaď se,” řekla pomalu a ukázala mi na lavici se stolem, hned vedle sebe. Poslechla jsem ji.

„Musíš mít hlad, má drahá," řekla a popostrčila ke mně talíř s netknutým jídlem. Byl na něm chléb, ovoce a maso. Hodně masa. Žaludek na mě křičel, ať nečekám a jím, ale ovládla jsem se a věnovala jsem ženě dlouhý pohled.

„Proč mi to nabízíš?"

„Jen nemluv a jez, je to tu pro tebe," řekla. Ještě chvíli jsem váhala, ale potom jsem se dala do jídla. Všechno to chutnalo tak dobře. Daleko lépe než ořechy, které jsem ukradla ve stodole. Jedla jsem a každé sousto se mi rozplývalo na jazyku. Když jsem skončila, měla jsem v břiše příjemně hřejivý pocit. Žena ke mně pošoupla i sklenici s jakousi tmavou tekutinou.