Znamení zkázy

Kapitola 3

Nikdo mi neodpovídal, proto jsem zaklepala znovu, důrazněji. Už jsem si myslela, že mi nikdo neotevře, když se ozval skřípot dveří. Nejprve jsem zahlédla dlouhé nehty, ošklivé a zahnuté. Měla jsem chuť zmizet, ale to už babice vykoukla ze svého příbytku.

Byla to zvláštní stařenka. Obličej měla samou vrásku. Když se usmála, děsivě jí zazářily oči. Byla zavalitější, ale nepochybovala jsem o tom, že jí jen tak někdo neuteče. Prošedivělé, černé vlasy jí trčely do všech stran. Donutila jsem se nasadit kamennou tvář a nedat na sobě znát strach.

„Copak tu chceš děvenko?" zazpívala babice úlisným hlasem. „Nějaký chlapec ti zlomil srdíčko nebo ti nevěnuje takovou pozornost, jakou bys zasloužila?"

Otřásla jsem se. Kdybych měla nějaké milostné problémy, rozhodně bych je neřešila s Přívětivou léčitelkou.

„Mám problém, ale nechci o něm mluvit venku," řekla jsem jí pevněji, než jak jsem se doopravdy cítila.

„Peníze máš?" zeptala se babice. Pozvedla jsem měšec a udělalo se mi zle z představy, za co utratím své těžce vydělané peníze.

„Dobrá, tak tedy pojď dovnitř," vyzvala mě babice, udělala mi místo, abych prošla dovnitř a zavřela za námi dveře.

Nejprve mě přivítaly amulety a talismany, které visely ze stropu spolu se snopečky sušených bylin. Musela jsem sklonit hlavu, abych do nich nevrazila a v hlavě se mi zrodila myšlenka, že je to tak udělané záměrně, aby se každý návštěvník chtě nechtě uklonil paní domu. To by na ni sedělo.

„Kabát nech tady," řekla a ukázala mi k věšáku, stojícímu hned za dveřmi. Sáhla jsem si do kapsy a vyndala jsem měšec s penězi a zastrčila jsem si ho za opasek. Nestála jsem o to, aby se mi peníze ztratily. Sundala jsem kabát a opatrně jsem ho přehodila přes jednu paži věšáku.

„Pojď tudy," řekla babice a při těch slovech odhalila svá skoro bezzubá ústa. Vůně sušených bylin se mísila se smradem plísně a ještě něčím, co jsem nebyla schopná identifikovat.

Následovala jsem ji do útrob domu a připadala jsem si, jako by mě zatahovala do hlubin, ze kterých není úniku. Minuly jsme část domu, jež vypadala jako kuchyně. Pokračovaly jsme dál. Další části domu byly oddělené závěsy nebo komínky knih, které sahaly až ke stropu, jenž byl sice nízký, ale stejně to bylo dost knih.

Dovedla mě až dozadu na druhý konec domu. U stěn stály police na knihy, ale místo nich tam byla spousta roztodivných lahviček a jiných předmětů. Některé mi byly známé. Třeba louskáček na ořechy nebo svíce. Jiné jsem však viděla úplně poprvé a k čemu se používají, jsem si mohla pouze domýšlet.

Babice mi pokynula, ať si sednu na lavici na jedné straně a sama si sedla naproti mně. Poslechla jsem ji tedy, ale v její přítomnosti jsem se nedokázala uvolnit.

„Jaký je tvůj problém?" zeptala se babice. Neodpověděla jsem, pouze jsem si odhrnula vlasy z jedné na druhou stranu a odhalila jsem tím dvě táhlé černé rýhy na mém krku.

Babice vykulila oči a na jejím výrazu bylo znát, že ji můj případ začíná zajímat. „Ty jsi to děvče, co šlo za symbol jara a skočilo do vody."

V ústech jsem ucítila hořkou pachuť. „Pochybuju, že to víš díky svým věšteckým schopnostem." ucedila jsem.

„Ne, máš pravdu. Ví o tom snad celá vesnice, ale jak tak vidím, očividně zvěsti nelhaly. Lidé říkali, žes tam někoho viděla. Koho?" Přívětivá léčitelka se usmívala a mě se začínal obracet žaludek. Nechtěla jsem o tom mluvit a už vůbec ne s tou odpornou babicí, ale neměla jsem jinou možnost. Ona byla ta jediná, která mi mohla pomoci.