Znamení zkázy

Kapitola 6

„Morano, Morano!" můj hlas zněl najednou hlasitěji a naléhavěji, a když jsem její jméno vyslovila potřetí, křičela jsem. Ale hřbitov mlčel stejně jako les za ním. Možná jsem na sebe zbytečně upozornila. Pokud se někde po lese opravdu pohybuje hejkal, právě jsem mu ukázala, kde mě může najít. Otřásla jsem se nad tou představou a vzduch jako by zchladl o pár stupňů.

Třásla jsem se a nebyla jsem schopna určit, jestli strachem nebo zimou. Dobelhala jsem se k jednomu z náhrobků a silně jsem do něj zaryla prsty, doufajíc, že se mi přestanou třást.

Zima. Chlad. Ta slova se mi vkrádala do mysli, stejně jako do celého těla. Vzpomněla jsem si na kabát, který nejspíš stále ještě visel na věšáku v hostinci.

Když jsem otevřela oči, naskytl se mi zajímavý pohled. Náhrobek, jenž jsem stále ještě tak křečovitě svírala, byl porostlý ledem. Malé krystalky zdobily kámen náhrobku, jako by šlo o šperky. Podívala jsem se i po ostatních náhrobcích, ale ty na sobě led neměly. Pohlédla jsem tedy na své dlaně, ale nic zvláštního jsem na nich nezpozorovala.

„Je to tvá práce," uslyšela jsem za sebou zvonivý, ale přesto hrůzu nahánějící smích. Otočila jsem se, jak nejrychleji jsem dokázala.

Stála za mnou Morana, stále jako malá dívenka se zacuchanými černočernými vlasy a potrhanými šaty.

„Je ti zima," řekla Morana a odněkud vytáhla tmavý kožich z ovce a podala mi ho. „Zahřej se."

Ucouvla jsem. „Mým úkolem...Mým úkolem je zabíjet?"

Morana se znovu zasmála. „Ano, přesně tak. Co sis myslela? Já jsem Morana, bohyně smrti a zimy. Jsem opakem mých dvou sester."

Vesna a Živa byly Moraniny sestry. Vesna měla na starosti jaro, Živa léto a Morana zimu.

„A Přívětivá léčitelka?" zeptala jsem se. Můj hlas zněl tiše.

„S tou jsem ti pomohla," zašvitořila, jako by se jednalo o naprosto normální věc. „Stačí jenom pomyslet. Dlouho pomyslet a být si tím jistá. Neboj, omylem nikoho nezabiješ, jen úmyslně. Brzo si moc osvojíš."

Když uviděla můj bledý obličej, pokračovala. „Neříkej, že ti jí je líto. Byla odporná. Jen obírala lidi. Nic jiného si nezasloužila."

„Řekla mi pravdu, že jsem prokletá," řekla jsem a odhrnula jsem si vlasy z pravé strany krku, aby Morana jasně věděla, o čem mluvím.

„To není prokletí," vyprskla a z tváře jí zmizel veškerý smích. „Je to dar. Dar, který jsem ti dala. Mezi prokletím a darem je veliký rozdíl. Stačí pomyslet a zabiješ bez toho, abys měla na rukou krev. Stačí pomyslet a zmrazíš, i když je léto. Tohle je dar."

„Co když tvůj dar nechci?" zeptala jsem se.

„Nezbavíš se ho. Dostala jsi ho, protože jsi si ho zasloužila. Jako jediná jsi se otočila a pokusila ses zachránit topící se ženu. Zasloužila sis ho," vysvětlovala mi Morana.

Bylo mi z toho všeho zle. „Proč teď? Chci říct, měla už jsi někdy předtím pomocnici?"

„Ano, všechny mi byly oddané, i když se na začátku vzpíraly jako ty," řekla Morana a přimhouřila oči, jako by se snažila zjistit, proč se ptám.

Sebrala jsem všechnu svou odvahu a zformulovala jsem otázku, jejíž odpovědi jsem se bála. „Kde jsou teď?"

„Sloužily mi věrně, ale na jaře přichází čas, kdy ztrácím svou moc. Ony ji také ztrácí a přitom zemřou. Zemřou, když vynášíte Moranu a zemřou, abych přežila. Stejně jako to čeká tebe," řekla a usmála se. „Ale do té doby ti nabízím spokojenost. Nebudeš strádat, naopak, budeš se mít více než dobře. A teď si pojď vzít kožich, celá se třeseš."

V tu chvíli jsem si byla více než jistá, že se třesu z jejích slov, a ne kvůli chladu. Znovu jsem ucouvla. Nehodlala jsem využít jejích darů, stejně jako jsem byla připravená se nedat obětovat kvůli bohyni smrti. „Nechci tvůj kožich."

Morana se zasmála a já jsem její smích začínala nesnášet. „Osudu se nevyhneš tím, že nebudeš přijímat mé dary. Pouze si uškodíš."

Neměla jsem, co bych jí odpověděla. Pod kůží mi vřel vztek. Nebyla jsem však tak hloupá, abych na bohyni zaútočila. Když jsem se neměla k tomu, abych přišla k Moraně, položila kožich přes jeden z náhrobků a pokračovala.

„Asi bych ti měla říct, že si lidé z tvé vesnice myslí, že jsi odjela se strýcem do města, aby ses vyučila švadlenou. Navodila jsem jim představu, že to všechno bylo domluvené už dlouho a že si pro tebe přijel honosným kočárem. Se všemi ses řádně rozloučila a odjela si. Nebudou o tebe mít strach, nebudou tě hledat. Můžeš si jít kam se ti zachce, a přitom vykonávat práci, jež jsem ti svěřila. Jsi volná..." rozpřáhla ruce, jako by mi chtěla ukázat, jak moc volná jsem. V temných očích bez bělma jí zajiskřilo, když dodala. „A abych nezapomněla, můžeš ten věneček, co máš na hlavě, zahodit. Nepatříš bohyni Vesně, ale mně"

„Vypadni!" zařvala jsem. Už jsem to nezvládala. V očích mě pálily slzy. Snažila jsem se je mrkáním zadržet, abych před Moranou neukázala slabost. Nestrpěla jsem tu bohyni zimy ani o chvíli déle.

Morana si vzala můj příkaz k srdci. Stíny kolem ji pohltily, stejně jako předtím v mém pokoji a za chvíli po ní nezbylo nic. Jen temný noční vzduch, který v sobě nesl příměs nové budoucnosti.

Otočila jsem se a vyběhla jsem ze hřbitova ven. Opřela jsem se o kamennou zeď a ucítila jsem, jak mi po tvářích stékají první slzy. Brečela jsem dlouho a ani jsem se slzy nesnažila zastavit. Kamenná zeď mě chladila na zádech, jako by se mě snažila uchlácholit. Asi bylo správně, když bohyně rodičům a sousedům zalhala, že jsem odjela se strýcem. Bylo to lepší, než aby místo slavení příchodu jara běhali po lese a hledali mě. Nevrátila bych se. Ne potom, co se stalo Přívětivé léčitelce. Možná, že si opravdu jiný osud nezasloužila. Pokusila se mě zabít. Ale proč? Protože věděla, co budu souzená dělat.

Zvedla jsem se na nohy. Jediná věc, ve které jsem si byla jistá, byla ta, že si z hlavy nesundám věneček, dokud se mi sám nerozpadne. Abych se alespoň nějak vzpříčila bohyni Moraně. Mohlo to být k smíchu, že se jednalo pouze o květinový věneček, ale něčím jsem začít musela. Slzy mi došly a nahradila je únava a vyčerpání. Potřebovala jsem najít místo, kde bych mohla přečkat noc.

Tma se rozšířila zase o něco víc. Už skoro nebylo vidět na krok. Pomalu jsem se vydala kolem zdi. Orientovala jsem se hlavně podle hmatu, když jsem dlaní přejížděla po jednotlivých kamenech a hledala jsem nějaký výklenek. Hřbitov nebyl nijak zvlášť velký a obešla jsem ho rovnou dvakrát, abych se ujistila, že jeho zdi opravdu neposkytují žádné přívětivé místo na spaní.

Nakonec jsem se schoulila do klubíčka hned vedle brány. Uvnitř hřbitova se mi spát nechtělo. Bylo by to neuctivé a také dost strašidelné.

Ačkoliv jsem si to do té doby neuvědomovala, byly mé šaty mokré. Zeď mi chladila záda a jediná věc, na kterou jsem byla schopna myslet byl ten kožich, který Morana zanechala přehozený přes jeden z náhrobních kamenů.

„Zvládnu to bez něj," mumlala jsem si sama pro sebe, ale čím více jsem tu větu opakovala, tím více jsem se třásla.

Vzdala jsem svůj boj a pomalu jsem se zvedla. Znovu jsem vstoupila na místo s hroby. Na rtech jsem měla omluvu a doufala jsem, že pokud ji duše mrtvých slyší, tak také chápou, v jaké situaci se nacházím. Mé oči si trochu přivykly tmě a rychle jsem chňapla po kožichu. Mé prsty projely hebkou vlnou z ovce a chtě nechtě jsem si kožich přivinula k prochladlému tělu, když jsem byla na cestě ven.

Rozložila jsem ho na zem a zachumlala jsem se do něj. Byl dost velký a hebký. Věneček jsem si nasadila nakřivo, abych na něm neležela a v tichu mlčících náhrobků a jemném šelestu křídel netopýrů, kteří se svobodně proháněli v korunách stromů, jsem usnula.