Znamení zkázy

Kapitola 16

Les se pomalu probouzel do nového dne a nic nenaznačovalo tomu, že byl truchlil nad mrtvým hejkalem. Špičky stromů se ohýbaly v jemném ranním vánku a celé okolí se začalo plnit šustotem a zpěvem ptáků. Vzbudila jsem se před východem slunce. Nechala jsem spícího Vidara u vyhaslého ohniště a šla jsem se porozhlédnout po okolí. Nevěděla jsem proč, ale prostě jsem měla potřebu někam jít, než se znovu vydáme na cestu.

Útěchou mi byla pískovcová skála, na kterou nebylo tak těžké vyšplhat. Usadila jsem se na jejím studeném povrchu. Rukama jsem si objímala skrčené nohy a sledovala jsem oblohu. Neměla jsem potřebu utéct. Ne teď. V tomhle momentě mezi nocí a dnem jsem nevnímala nic než přítomnost. Uvědomovala jsem si vánek na tváři a ve vlasech. Cítila jsem, jak mě laská na holé kůži.

Přemýšlela jsem, a zároveň jsem nemyslela na nic s očima upřenýma na pomalu vycházející slunce. Obloha kolem se barvila do oranžova a červena. Ta krvavě červená barva mě pronásledovala na každém kroku.

„Tak tady jsi,” ozval se za mnou Vidarův hlas. Věnovala jsem mu krátký pohled a potichu jsem mu popřála dobré ráno, na které odpověděl malým a lehce zmateným kývnutím hlavy. Na zádech se mu zas houpal meč z černé oceli a vak, což znamenalo, že sbalil tábor.

„Už jsem se lekl, že ses mi zase pokusila utéct," nadhodil.

Byla jsem otočena zpět na slunce, jež nyní bylo zas o něco výš než před chvílí. „Myslíš, že tam někde v dálce bojuje udatný bojovník s drakem?"

Tu legendu znali snad všichni, a ačkoliv byla zajímavá, neměla jsem ji ráda. Udatný bojovník se vydal zabít ohromného draka a každé ráno i každý večer, kdy vycházelo nebo zapadalo slunce, spolu vedli souboj. Jejich krev barvila oblohu do právě takových červených šmouh, jež jsem právě viděla před sebou. Každý den mohli lidé odkudkoliv vidět, že svůj boj stále ještě neskončili. Bylo to děsivé. Mrazivě děsivé.

„Ne," řekl a já jsem se na něj ohromeně podívala. „Myslím si, že ne. Každý den by ztratili spoustu krve. Jen se nad tím zamysli. Podle mě je to celé vymyšlený příběh, který se prostě chytil. Žádný drak tam není, ani žádný bojovník, natož ještě udatný,” na chvíli se odmlčel. „Co si o tom myslíš ty?"

„Já nevím," řekla jsem pomalu. Bylo zvláštní, ale svým způsobem uvolňující mluvit o tomhle s někým, kdo byl na opačné straně než já. „Ale doufám, že máš pravdu."

„Proč?" zeptal se s přimhouřenýma očima, jako by chtěl zjistit, co se na něj snažím ušít. To mi vytvořilo lehký úsměv na rtech.

„Protože by mi bylo toho draka líto."

„Draka?" zeptal se s povytaženým obočím

„Draka," přisvědčila jsem. Kupodivu bych litovala více draka než udatného bojovníka. To on ho napadl...a vlastně, když jsem nad tím tak přemýšlela, bylo by mi líto, že někdo zabil tak majestátní zvíře, jako je drak. Zvedla jsem se do stoje, oprášila jsem si šaty a zastrčila jsem si jeden neposlušný pramen zrzavých vlasů za ucho. Byl čas pokračovat v cestě.

Slezli jsme ze skály, na níž jsem seděla a Vidar nás vedl díky svým Stopařským schopnostem. Šli jsme roklí, nad kterou se tyčily mohutné pískovcové skály plné převisů a výstupků, které jako by tvořily skalám obličeje. Shlížely na nás ze své výšky a skoro to vypadalo, že nás pozorují a soudí. Připadala jsem si pod nimi tak malá, tak bezradná. Dokonce i Vidarův meč oproti nim vypadal, jako neškodná hračka.

Procházeli jsme průrvou opravdu dlouho, než skály zmizely a nahradilo je vysoké kapradí a stromy.

„Vidare," oslovila jsem blonďatého mladíka před sebou. Žaludek se mi obrátil ve chvíli, kdy se otočil. Teď už jsem nemohla vycouvat. „Jakým způsobem ze mě udělá Morana vraždící monstrum?"