Znamení zkázy

Kapitola 8

Vzbudila jsem se ještě za tmy, ale cítila jsem, že ve vzduchu se kromě vůně slámy a dřeva nese příslib rána. Zvedla jsem se a pod kupku slámy jsem nastrkala skořápky vlašských ořechů, čímž jsem zametla stopy po mém pobytu. Z bedny jsem si nabrala ještě pár ořechů a vydala jsem se na cestu. Rychle jsem se vzdálila a zastavila jsem se až v lese, kde jsem si byla jistá, že mě nikdo nenajde. Vylouskala jsem si ořechy a vydala jsem se dál na cestu. Kam, to jsem sama nevěděla.

Šla jsem dlouho. Tak dlouho, až jsem došla na samý konec lesa. Byl překrásný, kupodivu hřejivě teplý den. Po pravé straně se v dálce rýsovaly střechy nějaké vesnice. Vydala jsem se raději na druhou stranu. Nemělo smysl tam chodit. S tím, jak jsem vypadala, bych mezi lidmi příliš nepochodila. Raději jsem se zabořila do zeleného lesa, tvořeného smrky. Cítila jsem se v něm z nevysvětlitelného důvodu bezpečně. Bloudila jsem zeleným porostem a postupně se mi v šatech objevovaly další dírky. Většinou od nepoddajného ostružiní.

Uslyšela jsem zvuk bublajícího potoka a zanedlouho jsem ho i uviděla. Voda v něm pospíchala přes kameny a vytvářela žbluňkavé zvuky. Vzala jsem měch od bohyně Morany a zatřásla jsem s ním. Nějaká voda v něm zbyla a usoudila jsem, že mi ještě na nějakou dobu vystačí. Nabírat zde vodu mohlo být nebezpečné.

Vydala jsem se po proudu potoka, přes mechem porostlé kameny a vyvrácené kmeny stromů. Následovala jsem ho všemi zátočinami a nikam jsem nespěchala. Tedy až do té chvíle, než jsem zaznamenala, že potůček se vlévá do jezera na svěže zelené louce. Rychle jsem k němu seskočila a došla jsem až k jeho okraji, odkud se na mě díval můj odraz. Vypadala jsem jako divoženka. Ani se mi nechtělo pomýšlet nad tím, jak dlouho jsem se nemyla. Vlasy jsem měla zacuchané a tvář špinavou.

Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že se v okolí nikdo nenachází a potom jsem si svlékla šaty. Voda byla ledová. Nakonec jsem se však přemohla a ponořila jsem se do ní. Zkoušela jsem trochu plavat. Tak jak mě to kdysi učili kamarádi. Ne že by to uměli, ale jeden přišel s nápadem, že ví jak na to, a tak jsme to všichni potřebovali vyzkoušet.

Po pár nepříliš zdařených tempech jsem to vzdala a prostě jsem spustila nohy na písčité dno. Opláchla jsem si obličej a začala jsem si prsty rozčesávat zacuchané vlasy, a nakonec jsem si je umyla. Dávala jsem přitom pozor, abych neztratila květinový věneček, který stále vypadal pěkně a bez úhony, což se nedalo tvrdit o zbytku mého zevnějšku.

Nedokázala jsem si to zvláštní kouzlo věnečku vysvětlit, ale ani jsem se moc nesnažila. Byla jsem ráda že ho mám. Snažila jsem se pomocí něj sama sebe přesvědčit, že jsem stále tentýž symbol jara, který jsem byla před pár dny. Než jsem skočila do vody pro Moranu...

Rozmrzele jsem se ve vodě otočila a vydala jsem se na břeh. Z vlasů, které zase dostaly ztracený lesk mi crčela voda a stékala mi v pramíncích po zádech. Tomu jsem ale přestala věnovat pozornost, když jsem zjistila, že mé bílé, špinavé a roztrhané šaty jsou pryč. Místo nich ležely na souši jiné.

Šaty měly krvavě červenou barvu a byly přenádherné. Staré bílé by se s nimi nemohly rovnat. Jejich látka vypadala příjemně, ale já jsem se neodvážila na ně sáhnout. Byly dlouhé, Rukávy byly průsvitné a rozstříhané na několik pruhů, které zase spojovaly dohromady zlaté výšivky. Pás šatů byl vyzdoben stejnými výšivkami, které připomínaly elegantní rostliny, jež se do sebe zaplétaly jako v divokém tanci.

To, co mi ale vzalo dech úplně, byl vysoký límec, který měl člověku těsně přilehnout ke kůži na krku. Měl mi zakrýt černé jizvy, které mi hyzdily tělo. Už na první pohled mi bylo jasné, že jsou od Morany. Rukama jsem objala svůj trup a porozhlédla jsem se po okolí, jestli náhodou někde nestojí a nepozoruje mě. Nikde však nebyla.

Sedla jsem si na břeh a počkala jsem, až mi uschnou vlasy. Až potom jsem sáhla po šatech a navlékla jsem se do nich. Připadala jsem si v nich svěže a látka mi velice příjemně dosedala na kůži. Když jsem udělala pár kroků, zjistila jsem, že suknice šatů je střižená tak, aby za mnou šaty vlály jako plášť.

I přesto, že byly tak krásné, jsem nesměla zapomenout od koho jsou. Už jenom z té barvy šatů a látky, jsem hned poznala, že se mi Morana snaží naznačit, že chvíle, kdy jsem se schovávala v lesích je u konce. Už jsem nemohla být dívka, která se v roztrhaných šatech plíží kolem domů, snaží se ukořistit nějaké jídlo a přespává v senících nebo slámě. Pokud jsem si předtím myslela, že bílé šaty, podobné labutím křídlům jsou příliš nápadné, tak tyhle šaty přímo křičely o pozornost. Bylo na čase se vydat znovu mezi lidi. Nemohla jsem přeci celý zbytek svého života strávit v lese, kde mě nikdo nevidí. Musela jsem se svému strachu podívat do očí a naučit se ovládat moc, která mi byla svěřena. Ne že bych ji snad chtěla používat, ale spíš proto, abych si byla jistá, že nikomu neublížím.

Vzala jsem ze země měch, který se nějakým kouzlem znovu zcela naplnil vodou a s květinovým věnečkem na zrzavých vlasech jsem se vydala přes louku a utrhla jsem si dlouhé stéblo trávy.

„Stačí jen pomyslet a zabiješ, aniž by sis potřísnila ruce krví. Stačí jen pomyslet a zmrazíš, i když je léto." 

Moranina slova mi proudila hlavou, a tak jsem prostě pomyslela. Pomyslela jsem na to, že chci zmrazit stéblo trávy. Pomyslela jsem na mráz. Vzápětí se mou rukou prodrala vlna chladu. Stéblo pokryla jinovatka od místa, kde jsem ho držela, až na druhý konec a vzápětí jinovatku pokryla vrstva ledu.

Otřásla jsem se a málem jsem trávu upustila. Potom jsem ale raději pomyslela na druhou schopnost, kterou mi Morana svěřila. Smrt.

Nevěděla jsem přesně, na co myslet. Chloupky na zátylku se mi zježily. Bylo až děsivé si představit, že někde hluboko ve mně se skrývá něco tak temného a děsivého. Zmrazila jsem utržené stéblo trávy, a ačkoliv už asi nic necítí, bylo by kruté nechat ho zmražené. V tu chvíli se mou paží prodrala vlna něčeho temného a děsivého.

V místech, kde jsem držela stéblo se rozprostřely černé kruhy, jako bych na led kápla trochu inkoustu. Čerň se rozprostřela, kolem malých krystalků ledu, až se zastavila. Prostoupila ledem a dál už pokračovala jako neviditelná síla, kterou jsem pouze cítila. Najednou se ozvalo křupnutí a celé ledové vězení trávy se rozletělo na malé střepy. Samotné stéblo uvadlo a zešedlo.

Vykřikla jsem. Všechno se to stalo tak rychle, že jsem to jen stěží zvládla pozorovat. Upustila jsem stéblo, které spadlo do trávy pod mýma nohama. Přidala jsem do kroku, jako bych své moci mohla utéct.

„Nezabiješ omylem," znělo mi v hlavě. „Zabiješ, když o tom budeš přesvědčená."

A se stéblem trávy jsem přesvědčená byla. Zabila jsem ho, protože věznění v ledu nemohlo být nic příjemného, a ačkoliv byla ta představa se stéblem absurdní, protože jsem si byla vědoma toho, že když jsem ho utrhla, nežilo, byla to pravá ukázka toho, jak by to vypadalo v reálném případě.

Nějakou dobu trvalo, než jsem se z celé věci vzpamatovala. Šla jsem, skoro jsem běžela a nevnímala jsem okolí. Vyšla jsem na kopec a na jeho druhé straně se pásly krávy a v údolí se rozprostírala malebná vesnička. Chvíli jsem neklidně přešlapovala, ale potom jsem se vydala přímo k ní. Bylo na čase znovu se setkat s lidmi.