Znamení zkázy

Kapitola 23

Hluboce jsme se uklonili a vyšli jsme bok po boku ze sídla bohyně jara. Minuli jsme bílé zdi i sochy dívek, strážící vchod. Až když jsme byli z dosahu bohyně a jejího chrámu, utrhl se na mě Vidar.

„Slíbilas mi, že se na to nezeptáš."

„A tys mi neřekl, že za zničení chrámu u Kostůlek může armáda, které děláš generála," oplatila jsem mu.

„V tom jsem prsty neměl, jasné?!" zavrčel. „Nevím, proč to udělali."

„Vážně?" zeptala jsem se.

„Vážně!" potvrdil. Hleděla jsem mu do planoucích očí. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem mu věřila.

„Všiml sis té koruny?" zeptala jsem se. Došli jsme k místu, kde stála skála a pod ní jsme začali rozdělávat tábor.

„Samozřejmě."

„Víš, že je uvnitř dutá a naplněná nějakou tekutinou?" začala jsem hledat spadané větve na oheň a štosovala jsem si je do náruče.

„Opravdu?" zeptal se.

„Ano. Vždy přetekla kapička té tmavé tekutiny a stekla po straně," řekla jsem. Položila jsem větve na podpal a uvelebila jsem se na podložce, kterou Vidar rozbalil.

„To je zvláštní," řekl Vidar zadumaně a sedl si na protější podložku. „Třeba jí tam jenom napršelo, když ve svém stavení nemá ani střechu."

Vyprskla jsem smíchy, a i na Vidarově obličeji se objevil úsměv.

„Něco mi na tom setkání nesedělo," řekl po chvíli. „Vesna obyčejně není takhle unavená."

„Jak to myslíš?" zeptala jsem se ho. Všimla jsem si sice, že bohyně jara byla unavená, ale to se dalo čekat. Jaro bylo v plném proudu a ona určitě nevěděla co udělat dřív.

„Chci tím říct, že pokaždé, když jsem ji viděl, ať to bylo na jakémkoliv místě, stále se smála a byla samý vtip. Tohle se jí nepodobá," řekl.

„Možná akorát neměla dobrou náladu. Před nedávnem jí přece zbourala Černobogova armáda celý chrám a ty po ní chceš, aby se usmívala?"

Zasmál se. „Asi máš pravdu."

Zvedl křesadlo a užuž chtěl zažehnout oheň, když se zarazil. Na obličeji se mu najednou objevil vážný výraz a nepřítomně se zahleděl někam za má záda. Rychle jsem otočila hlavu, ale nikdo za mnou nestál. Jen staré pokřivené stromy.

„Co se děje?" zeptala jsem se vystrašeně.

„Něco tu je," řekl Vidar, rychle sesedl z podložky a pár rychlými pohyby ji zabalil. Napodobila jsem ho a roztřesenýma rukama jsem mu podložku podala. Vidar je nacpal do vaku, který si přehodil přes rameno. Ze zad sundal meč z černé oceli, jehož čepel se zaleskla.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale kromě lesa a slunce, které se pomalu chystalo uchýlit za obzor a pomalu utichajících ptáků, jsem nikoho neviděla.

„Co tu je?" zeptala jsem se šeptem. „Myslíš, že je to nějaká Vesnina zkouška?"

„Nevím, ale je to blízko," odpověděl mi. Z opasku si odepnul jednu z dýk a podal mi ji. Sevřela jsem pevně tmavý jílec a ve stejnou chvíli jsem si uvědomila, že mi Vidar nejspíše důvěřuje, jinak by mi ji nesvěřil.

Vidar mi kývnutím hlavy naznačil, ať ho následuji a vyrazil hbitě, ale přesto potichu do lesa. Šinula jsem se za ním, nedokázala jsem však být tak potichu jako on, a navíc jsem byla rozrušená, takže mi každou chvílí pod nohama křupla nějaká spadlá větev. Byla jsem ráda, že mám místo červených šatů kalhoty a košili. V téhle chvíli by se v nich pohybovalo hůře a červená barva by určitě přitahovala nežádoucí pozornost.

Nikde jsem žádné hrozící nebezpečí neviděla. Prodírali jsme se mezi stromy, když se Vidar zastavil a naznačil mi, abych se schovala za jeden rozložitý strom. Sám se přikrčil a nenápadně vykoukl z podrostu. Když obrátil svou tvář opět na mě, byl zcela bledý a jeho tmavě modré oči zářily. 

„Co tam je?" zeptala jsem se ho co nejtišeji.

Kývl hlavou, abych se podívala sama. Stiskla jsem půjčenou dýku ještě silněji. Druhou ruku jsem přitiskla na rozbrázděnou kůru stromu a nesměle jsem vystrčila hlavu.

V dálce mezi stromy byl patrný palác bohyně Vesny. Nedaleko od nás pochodoval dav tvořený asi padesáti stvořeními. Na hlavách měli přilbice z tmavého kovu a na nich tři velké bodce. Každý ze stvoření byl velký bezmála dva metry, široká ramena a šedivou kůži měli pokrytou šupinami. Uprostřed celého procesí jsem si všimla medové barvy vlasů. Vesna. Tahle banda příšer práv unášela bohyni jara mně přímo před očima.

Ucítila jsem, jak mi Vidar stiskl zápěstí. Podívala jsem se na něj. V hnědých očích jsem měla vepsaný strach a zmatek.

„Černobogova armáda?" zeptala jsem se skoro neslyšně.

Přikývl.

Viděla jsem, že i on je zmatený a stále bledý. „Nechápu, co se tu děje."

„Nemůžeme dovolit, aby Vesnu odvedli. Jsi jejich generál, zastav to," šeptala jsem.

„Nemůžu," zavrtěl hlavou. „Musejí mít příkaz od samotného Černoboga. Mě poslouchat nebudou, protože mám nyní jiný úkol než vést armádu."

Podívala jsem se zpět na armádu a sevřel se mi žaludek.

„Doufám, že neplánuješ se na ně jen tak vyřítit jen s dýkou," řekl Vidar.

„Co tedy budeme dělat?!" zeptala jsem se.

„Můžeme je sledovat. Kdyby se objevila možnost, osvobodíme Vesnu," řekl po chvíli přemýšlení.

„Nesmí si nás všimnout."

„Nevšimnou, neboj," řekl. „Dáme jim náskok a navštívíme je, až když se zastaví na noc."

Hlasitě jsem polkla a přikývla jsem. Potom už jsem jen sledovala, jak se masa příšer vzdaluje s Vesnou i s nezodpovězenými otázkami.

„Netuším, co tím Černobog chce dokázat," řekl po chvíli Vidar s nepřítomným výrazem v obličeji, asi se snažil přijít celé té věci na kloub. „Uvězněná bohyně jara bude přeci bohu tmy naprosto k ničemu."

„Možná v tom má prsty Morana. Pokud znovu s Černobogem spolupracují, mohou mít něco v plánu," řekla jsem.

„Možná," řekl pomalu. „Možná."