Znamení zkázy

Kapitola 5

Prodrala jsem ven. Konečně se mi podařilo pořádně se nadechnout. Bylo tu příjemně a čerstvý vzduch pohladil mou tvář. Lidí u ohně ubylo. Nejspíš se rozhodli jít dovnitř do hostince.

Úlevný pocit začal střídat chlad, který se mi pomalu táhl po kůži, a tak jsem se vydala k ohni.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Leslav, který se objevil vedle mě a podával mi sklenici vody. „Přinesl jsem ti něco k pití."

„Děkuju," řekla jsem. S vděkem jsem od něj vodu přijala a hltavě jsem se napila. Ačkoliv to vypadalo, že je pozorný, neunikl mi v jeho tváři zvláštní výraz, když jsem vzhlédla od sklenice. Nechápal, co se děje, a proč se chovám tak zvláštně. Já také ne a asi kvůli tomu mě to rozčilovalo.

„Trochu se mi točila hlava, nic víc. Nemá to nic společného s ránem. Může za to vydýchaný vzduch," snažila jsem se ospravedlnit, i když jsem si sama svými slovy nebyla úplně jistá.

„Vlastně..." začal mluvit Leslav, ale jeho slova protrhl jakýsi křik. Chvíli trvalo, než se ve tmě objevila postava ženy. Při bližším pohledu jsem poznala, že jde o pekařovu ženu. Tváře měla ošlehané a červené tím, jak běžela a oči měla vyvalené.

„Je mrtvá. Je mrtvá, je mrtvá!" křičela, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

„Kdo je mrtvý?" zeptal se Leslav. Udělal pár kroku vpřed, ale já jsem viděla, jak se mu ve skutečnosti třesou kolena.

„Ona!" zahulákala žena tak hlasitě, až se dveře do hostince otevřely a ven se začali pomalu trousit zvědaví obyvatelé vesnice.

„Někdo ji zabil! Nějaký démon!"

Dokonce i muzika uvnitř hostince ztichla a všichni lidé vyšli ven, aby se zjistilo, o co jde. Z davu vyběhl pekař, zavalitější muž s hnědou bradkou. Objal svoji ženu, která se v jeho náručí rozplakala. Pekař všechny přítomné zpražil pohledem. Bylo jasné, že ať jde o cokoliv, nechtěl to řešit před celou vesnicí.

„Co se stalo?" zeptal se nakonec své ženy pomalu. „Řekni nám to v klidu a s rozmyslem."

Lidé se začali přeskupovat, aby každý dobře viděl, a nakonec se kolem pekařovy manželky utvořil kruh lidí. Bylo mi z toho zle. Tušila jsem, jak se chudák žena musí cítit.

„Někdo zabil Přívětivou léčitelku!" zapištěla po krátké chvíli mlčení a potom vzlykla. Ustoupila jsem o krok dozadu a mé místo hned nahradil někdo jiný. Tohle se mi nezamlouvalo. Pekařova žena pokračovala. „Šla jsem kolem, když jsem si všimla rozbitého okna. Chtěla jsem zjistit co se stalo, a tak jsem se k jejímu domu přiblížila. Ten puch, och bohové, ten puch. Byl jím nasáklý celý dům. Vešla jsem dovnitř. Ležela tam na podlaze celá pokroucená a v hrudi měla vypálenou černou díru. Skrz na skrz. Bylo to příšerné, och bohové. Žádný člověk by takhle zabít nezvládl. Musel to být nějaký netvor."

Žena domluvila a sesypala se s pláčem manželovi do náruče. Na okamžik zavládlo ticho a v další chvíli se celým davem rozeznělo mumlání, které znělo jako roj včel. Udělalo se mi zle. Ustoupila jsem o dalších pár kroku a zlomila jsem se v pase. Co se té ženě stalo? Byla jsem poslední, která ji viděla? Mohla jsem za její smrt? Když jsem odcházela, stále žila. Nic jsem jí neprovedla...

Pár lidí se vytrousilo do ulic vesnice, aby se podívalo, co se stalo. Zavládl takový chaos, že si nikdo nevšiml, že jsem se také vytratila k domu Přívětivé léčitelky. Potřebovala jsem zjistit, co se stalo.

U jejích dveří bylo narváno. Každý se potřeboval podívat. Opodál jsem zahlédla nějakého chlapce, kterého jsem ve tmě nedokázala pořádně rozeznat, jak zvrací do jednoho ze křoví na neupravené zahradě. Hlasitě jsem polkla a vydala jsem se dovnitř. Do tváře mě udeřil pach mrtvého těla. Sundala jsem si věneček a prorvala jsem se zuby nehty davem, až se mi naskytl neskutečný pohled.