Znamení zkázy

Kapitola 22

Vidar ukázal přes louku s dlouhou, povadlou trávou, jejíž středem se táhl potůček, směrem k lesu, kde rostly jak jehličnaté, tak listnaté stromy. Dali jsme se znovu na cestu. Les působil staře. Stromy byly tu a tam vykotlané a některé byly tak široké, že by je neobjali ani tři statní muži.

Z mého zahloubaného pozorování okolí, mě vyrušilo jakési zvláštní bzučení. V další chvíli mi kolem hlavy proletělo nějaké stvoření. Vypadalo to jako motýl nebo malý barevný ptáček. Z druhé strany přiletěl další a kolem Vidarovy hlavy jich také pár proletělo. než jsem si je však stačila prohlédnout, ztratila se stvoření mezi stromy.

„Co to bylo?" zeptala jsem se.

„Nejsem si jistý," řekl Vidar a vyndal si z vaku plášť, který si přehodil přes ramena. „Možná nějací zvědové samotné bohyně Vesny."

Překvapeně jsem zamrkala. „Aha."

„Dále bys měla pokračovat sama," řekl najednou Vidar. „Počkám na tebe tam, kde jsme se rozloučili s koněm."

Zastavila jsem se. „Proč? Myslela jsem, že bys také rád zjistil, jak se vymanit ze sevření Černoboga."

„Já jsem spokojený se svým životem," řekl. Chtěla jsem protestovat, ale zarazil mě pohledem.

„Proč bys tam tedy nemohl jít?"

„Právě proto, že jsem voják v Černobogově armádě."

Mračila jsem se. „Nechci tam jít sama."

Povzdechl si. „Půjdu tam, když mi slíbíš, že se nebudeš ptát na mě. A kdyby mě k samotné bohyni nepustili, necháš mě tam."

Polkla jsem. To bylo zvláštní přání. „Slibuji."

„Fajn," řekl a znovu vykročil, přičemž se zabalil do svého pláště, jako by mu byla zima. Následovala jsem ho, zcela zmatená, ale v další chvíli jsem na to vše zapomněla.

Mezi stromy se z čista jasna tyčil palác. Byl postaven z čistě bílého kamene, který nebyl nikde zažloutlý ani poničený. Před branou stály nehnutě dvě sochy dívek. Po zdech se plazily květiny, které kvetly příjemně růžovou barvou. Takové, které určitě obyčejně nekvetou na začátku jara, ale tohle místo bylo v něčem jiné.

Nikde nebyla ani noha. Trochu jsem se zalekla, aby místo nebylo stejné jako Vesnin chrám nad vesnicí Kostůlky, který byl zničený a opuštěný. Vešli jsem dovnitř otevřenou vstupní branou. Přivítala nás dlouhá místnost, která neměla strop a na podlaze byla svěže zelená tráva. Na druhé straně byly otevřené dveře, a tak jsme tam s Vidarem zamířili. Prošli jsme chodbou. Většina dveří, až na jedny, byla zavřená, jako by nám otevřenými ukazovali cestu. Bez sluhů a bez značek.

Prošli jsme tedy i druhými otevřenými dveřmi a ocitli jsme se v kruhové místnosti, která také neměla strop a na podlaze byl koberec z trávy. Přímo naproti nám, seděla na trůnu z velikého pařezu, ze kterého však vyrůstaly větve se zelenými výhonky listů, mladá žena.

„Pojďte blíže, moji drazí," pronesla líbezným, zvonivým hlasem. Jako v mrákotách jsem ji poslechla a nevěřila jsem vlastním očím. Setkala jsem se s opravdovou bohyní jara, se samotnou Vesnou.

Na první pohled vypadala podobně staře jako já, ale její oči v sobě ukrývaly moudrost, které může nabýt jen starý člověk. Nos jí zdobily drobné pihy a pleť měla bledou. Krásně bledou, ne našedivělou jako její sestra Morana. Její vlasy měly medovou barvu a byly dlouhé až k loktům.