Znamení zkázy

Kapitola 40

Nebála jsem se. S korunou jsem získala novou důvěru. Zvedla jsem srp, ale místo abych se otočila a proklála jím hrdlo bohyně jara, upustila jsem ho na zem. V místnosti panovalo naprosté ticho, když srp dopadl a rozletěl se na spoustu střípků. Nechala jsem jinovatku, aby mi pohltila ruce skoro až k loktům.

„Nejsem tvá pomocnice a ani nikdy nebudu," prohlásila jsem. Už jsem z nějakého nevysvětlitelného důvodu nebyla nervózní. „Tebou způsobené jizvy se nikdy nedotkly mého srdce."

Morana měla v obličeji nečitelný výraz. Vstala ze svého trůnu a hleděla na mě svrchu. Všimla si cípů koruny, které už zase byly na místě, kam patřily. Nic neříkala a jen mě probodávala svýma temnýma očima bez bělma. V další chvíli proťal ztichlou místnost její smích. Krutý a ostrý jako dýka.

„Až moc si věříš, když se chceš postavit bohyni," řekla. „Sice nedokážu pochopit, jak se ti povedlo mě přelstít a vyndat si kusy koruny, aniž bys přitom zemřela, ale můj plán mi nezkazíš. Nejprve zabiju tebe a potom i Vesnu. Slabá je na to dost."

Krátce jsem se na bohyni jara otočila. Snažila se držet hlavu vzpřímeně, aby mohla pozorovat, co se děje kolem, ale stejně bylo poznat, že ji to stojí mnoho sil.

„Stopaři?" oslovila Morana Vidara, čímž znovu upoutala moji pozornost. Stále sledovala mě, ale její slova patřila jemu. „Vypusť Černobogovy vojáky, ať vidíme, čeho je schopná."

Hlasitě jsem polkla. Mé sebevědomí bylo to tam, když jsem si vybavila mohutné šupinaté příšery. Těžko bych porazila jednu, natož celou armádu. Snažila jsem se donutit Vidara, aby se na mě podíval. Abych mu naznačila, že toho nejsem schopná. On však můj upřený pohled necítil a možná jen nechtěl cítit. Otočil se a došel ke zdi za trůnem Morany, kde se nacházely široké dveře, které chránila mříž. Popadl provaz, připevněný na zdi a pár tahy se mu povedlo mříž vytáhnout. Ani nezaváhal, když vzal za madlo dveří a rozrazil je. 

V duchu jsem se snažila vymyslet nějaký plán, ale nedařilo se mi vymyslet vůbec nic. Zbývalo mi jen stát a čekat, co se stane. Místnost, která se za bohyní zimy a smrti objevila, byla tak tmavá, že vypadala, jako by pohlcovala veškeré světlo. Dovanul ke mně vzduch prosycený zatuchlinou a tajemnem. Morana mě celou dobu pozorovala ze své vyvýšeniny s jedovatým úsměvem na rtech. Nemohla se dočkat toho, až mě rozválcuje celá horda příšer.

Čekala jsem celý jeden úder srce, druhý, třetí. Nic se nedělo. Neviděla jsem ze dveří vycházet žádné stvůry, dokonce jsem neslyšela ani žádné řinčení nebo cokoliv podobného. Jediné, co jsem viděla byl Vidar, zahalený do stínů tmavé místnosti. Úsměv na Moranině tváři povadl.

„Co se děje?!" zeptala se. Černobog, stojící pod stupínky Moraniny vyvýšeniny, přivřel oči a hluboce se zadíval do tmy.

„Nikdo tam není," prohlásil nakonec a v jeho hlase zaznělo něco, co se dalo nazvat rozrušením.

„Jak je to možné?!" obořila se Morana.

„Já nevím!" bránil se Černobog a zarazil jakékoliv jiné námitky svým výrazem v očích.

„Rozpustil jsem je," ozval se najednou Vidar ze stínů a vynořil se na větší světlo. Při těch slovech vydechl do vzduchu obláček černé páry.

„Proč jsi to dělal?!" křikla Morana.

„Protože nedovolím, abys ublížila Arnice," odpověděl. Morana vyvalila oči.

Černobog se napřímil a ohlédl se na mě, jako bych Vidara uhranula nebo očarovala. Vztekle se obrátil zpět na Vidara. „Cože?!"

„Miluji jí," řekl. „Po matce jsem zdědil spoustu lidských vlastností a mimo jiné i schopnost se zamilovat."

Už jsem nehleděla na to, jak se kdo tváří, protože mi to bylo jedno. Nevěřícně jsem hleděla na Vidara. Poloboha, který mi právě vyznal lásku v naprosto netradiční situaci. Jeho oči našly mé a já jsem se neubránila úsměvu. Rozpustil kvůli mně celé vojsko, zatímco jsem si myslela, že mě zradil.

Do reality mě vrátil rozzlobený výkřik Morany. Natáhla k Vidarovi ruku s doširoka roztaženými prsty, ze kterých vystřelily ostré ledové hroty. Vykřikla jsem.

Vidar rychle uskočil ke straně a já jsem úlevně vydechla, když jsem viděla, že všechny hroty prolétly kolem něj.

Vidar se odlepil od stěny a už tehdy jsem pochopila, že je něco špatně. V další chvíli se mi zastavilo srdce a rozbilo se na tisíc kousků, stejně jako předtím ledový srp. I v šeru místnosti jsem rozeznala díru na levé straně jeho břicha. Bylo mi jasné, že jsem se mýlila. Všechny ledové hroty ho neminuly. Jeden ho zasáhl a prodral se mu skrze břicho. 

Sklonil hlavu a podíval se na ránu na břiše. Na krev, která mu z ní tekla. Natáhl ruku, snad jako by se jí chtěl dotknout, ale nakonec si to rozmyslel. Začal ztrácet rovnováhu a přepadávat dopředu. Udělal krok, aby nespadl a hned nato klopýtl. Nohy se mu podlomily. Zřítil se ze schůdků vyvýšeniny a zůstal bez hnutí ležet.

Uslyšela jsem výkřik. Až po nějaké době mi došlo, že to jsem křičela já. Rychle jsem se k němu vrhla. Udělala jsem sotva jeden krok a uslyšela jsem zasvištění. Rukáv rudých šatů mi protrhl hrot podobný tomu, který zasáhl Vidara. Škrábl mě na kůži, až se mi z rány vyvalila krev.

Podívala jsem se směrem k Moraně, která už se zase dívala jen a pouze na mě. Obličej jí hyzdil úlisný úsměv.

„Nechoď za ním," řekla prostě.