Znamení zkázy

Kapitola 15

Zastavili jsme se, až když se začalo stmívat. Vidar se zastavil mezi dvěma vzrostlými stromy a prohlédl si okolí, kde stál. Les nebyl příliš hustý a působil docela přívětivě. Zem pokrývalo jehličí a tu a tam i mech.

„Tady zůstaneme přes noc, " prohlásil Vidar a shodil ze zad vak s věcmi. „Půjdu nám ulovit něco k snědku."

Neklidně jsem přešlápla. „Dobře."

„Ty tu zůstaneš, Arniko, " řekl, sklonil se k vaku a začal v něm štrachat, až nakonec vylovil provaz.

„To snad nemyslíš vážně,” řekla jsem a udělala jsem krok vzad. Rychle se ke mně dostal, popadl mě za jedno zápěstí, jež mi obvázal a udělal na něm pevný uzel. Druhý konec potom přivázal k nejbližšímu stromu a párkrát za něj zatáhl, aby se ujistil, že drží.

„To je jen pro jistotu. Dneska už jsi se mi pokusila jednou utéci," řekl, poupravil si meč na zádech, ještě jednou si prohlédl své dílo a odešel. Naštvaně jsem sledovala jeho záda, dokud jsem ho neztratila z dohledu.

Napjala jsem provaz, který mi dovolil vzdálit se zhruba dva metry od stromu a nepříjemně se mi zarýval do zápěstí. Zaklela jsem a pokusila jsem se trhnout. Tohle by mohla být má šance dostat se na svobodu. Provaz samozřejmě nepovolil, a tak jsem zvedla nohu a pokusila jsem se podrážkou boty upilovat jednotlivá vlákna provazu. Držel však až moc dobře. Povzdechla jsem si a položila jsem nohu zpět na zem. Místo toho jsem se pokusila rozplést uzel. Jednou rukou to šlo těžce a jak jsem předtím za provaz tahala, uzel se jen více utáhl.

Vydala jsem ze sebe naštvaný hrdelní ryk a přemístila jsem svůj pohled na Vidarův vak, který nechal ležet na zemi. Znovu jsem napjala provaz, jak jsem se snažila dostat se co nejblíže vaku a natáhla jsem nohu, jejíž špičkou se mi ho podařilo přitáhnout. Užuž jsem se pro něj shýbala, když jsem za sebou uslyšela nějaké povzdychnutí.

Otočila jsem se a očekávala jsem, že za mnou bude stát Vidar a bude mě pozorovat za nesouhlasného vrtění hlavy. Místo jeho krásného obličeje jsem ale uviděla příšerné stvoření podobné člověku. Byla jsem si však jistá, že to člověk není.

Byl to jakýsi vyzáblý mužík s vybledlou zeleno oranžovou barvou pleti a obrovskýma ušima. Na to, jak byl hubený a malý, měl až moc velikou a kulatou hlavu, na níž mu rostly řídké šedivé vlasy.

Polekaně jsem vykřikla. Mužík poskočil a vykřikl také, jako by se mého křiku zalekl, ale zároveň si ho více než užíval.

„Hejkal," pronesla jsem skoro neslyšně. Stvoření, které jsem slyšela i první noci v lese. Mužík párkrát spěšně kývl na souhlas a já jsem hlasitě polkla. Projela mnou vlna paniky. Pokud byly pověsti pravdivé, čekaly mě dvě možnosti. Buď mě hejkal roztrhá a nasytí se mým křikem, nebo se se mnou pokusí zplodit dítě. Ani jedna varianta se mi v nejmenším nelíbila.

Hejkal se ke mně rozběhl cupitavými krůčky a já jsem se pokusila mu utéct, což vzhledem k tomu, že jsem byla přivázaná ke stromu, nebyl nejlepší nápad. Provaz mě zarazil a bolestivě se mi vryl do kůže, až mi málem vykloubil ruku. Podělanej Vidar.

Najednou mi blesklo hlavou, že vlastně nejsem tak úplně bezradná. Úplně jsem zapomněla na svou moc. Stačilo se hejkala dotknout. Hejkal ke mně přiběhl a chytil mě za ruce. Vykopla jsem nohu a strefila jsem ho do břicha. Vykřikl, chytil mě za rukáv šatů a trhl, čímž mě poslal k zemi.

Než jsem se stačila vzpamatovat, chytil mě hejkal kolem pasu a pokusil se mě odtáhnout. Chňapla jsem po něm volnou rukou. Zasyčel a uskočil. Potom vycenil ostré zoubky. Popadl mou pravou nohu a odhrnul z ní šaty. Jeho stisk byl pevný a jeho pokožka nepřirozeně suchá. Bylo jedno, jak moc jsem se zmítala a snažila se ho kopnout druhou nohou. Stále si moji nohu přibližoval k ústům, kde se leskly ty odporně ostré zuby.

Cítila jsem na kůži jeho dech. Už zbývalo jen pár centimetrů, když se ve vzduch v posledních paprscích slunce něco zablesklo a zasvištělo. V další chvíli se hejkalova hlava oddělila od jeho těla a s odpudivým plesknutím dopadla na zem. Skrčila jsem se dřív, než na mě stihl dopadnout zbytek jeho těla a potřísnit mě tmavou krví.

Za ním stál Vidar. V jedné ruce držel meč z černé oceli a ve druhé svíral mrtvého zajíce. Šokovaně jsem zamrkala a potom jsem se pokusila postavit. Kolena se mi divoce třásla a nebyla jsem schopna slova. Proto jsem jen ukázala na provaz na mém zápěstí. Vidar odhodil meč na zem a nahnul se nad uzel, který za okamžik rozvázal. Chvíli jsem nechápavě hleděla, ale potom jsem jen zavrtěla hlavou a rozhodla jsem se k tomu nic nepoznamenat.

„Myslím, že bychom si měli najít jiné místo k táboření," řekl Vidar, vzal vak a meč a nakopl hlavu hejkala. Odkutálela se stranou a na zemi za ní zůstávala loužička krve. Obrátil se mi žaludek odporem.

Chvíli jsme šli a stromy se vlivem tmy začaly měnit v pouhé stíny, vyrůstající ze země. Dostali jsme se mezi obrovské pískovcové skály a našli jsme tam převis, který se zdál jako příjemné místo pro táboření.

Vidar kolem převisu sesbíral klacíky a věnoval mi podezíravý pohled, když jsem mu pomohla. Mít oheň a neumrznout bylo i v mém zájmu. Prohrabal vak a vyndal z něj dvě podložky na spaní a také dvě přikrývky z kožešin. Potom vyndal ještě věcičku, která se v dalším okamžiku ukázala být křesadlem.

Oheň se rozplápolal a Vidar stáhl zajíce z kůže, napíchl ho na klacek a nechal ho zvolna opékat. Cítila jsem, jak mi kručí v břiše, ale jinak jsem nedala svůj hlad znát.

Vidar vytáhl nádobu s vodou a nabídl mi ji. Hltavě jsem se napila a on mě potom napodobil. To všechno proběhlo v naprosté tichosti. Každý jsme byli na jedné podložce, položené tak, abychom oba měli co nejvíce tepla, takže oheň byl mezi námi. Sledovala jsem, jak světlo kreslí Vidarovi na tváři barevné pruhy, jako by si ji namaloval do bitvy proti bohu Bělbogovi. Pozvedl černý meč a začal ho zvolna čistit od krve. Zaměřila jsem se na trny, které mu vyrůstaly na předloktí a znovu jsem přemýšlela nad tím, kde k nim přišel. Na nic rozumného jsem nepřišla a nehodlala jsem se ho na to zeptat, když má v rukou meč.

Zajíce jsme také snědli mlčky a já jsem si užívala ten krásný teplý pocit v žaludku. Les se nakonec úplně ztratil v černé barvě noci a jediným zdrojem světla byl oheň.

Nepřítomně jsem si sáhla do vlasů a začala jsem si rozpouštět složitý účes. Volné prameny vlasů se mi spustily na záda ve větších loknách, než jaké jsem měla normálně. Šimraly mě přes látku šatů na zádech, a při tom pocitu jsem se nepřítomně usmála. Po chvilce jsem zjistila, že se na mě Vidar dívá. Opětovala jsem mu pohled, ale nepřestala jsem v rozpouštění vlasů.

„To bylo na oslavu jara?" zeptal se nakonec.

„Jo," řekla jsem po krátkém přemýšlení. Ve vesnici Mlčenlivé Stráně jsem opravdu slavila příchod jara.

Přikývl na souhlas a lehl si, nespouštěje ze mě oči. „Je zvláštní, že si Morana vybrala zrovna tebe. Docela se podobáš Vesně."

„Tys ji někdy viděl?" zeptala jsem se zvědavě a rozpletla jsem si celý účes.

„Když se střídala s Moranou," řekl.

„Je pěkná?" zeptala jsem se.

Zaskočeně se na mě podíval. „Je."

Lehla jsem si na zem, tváří natočená k ohni. Zavřela jsem oči a představovala jsem si, že ta záře a teplo vycházejí z bohyně jara.