Znamení zkázy

Kapitola 4

V mém a sestřině pokoji, ztemnělém, jako by panovala noc, stála u stolu malá postava dívky. Sestra to nebyla. Tahle dívka byla malá. Mohlo jí být zhruba sedm let. Stála bosa, navlečená v šedivých šatičkách, které vypadaly jako by jimi prošla trním a tmavé, zacuchané vlasy jí spadaly na záda.

Odhrnula jsem přikrývky a potichoučku jsem spustila nohy na zem. Na sobě jsem měla stále ty lněné šaty a za opaskem mě tlačil měšec. Ačkoliv jsem si počínala téměř neslyšně, malá dívka se otočila.

Měla zvláštní, skoro až smutnou tvář a navzdory svému věku působila dospěle. Když mi pohlédla do očí, usmála se. Děsila mě způsobem, jaký mi nebyl dosud známý. Možná to bylo šerem, ale zdála se mi zvláštně povědomá a přeci jsem ji neznala.

„Navštívilas mě dříve, než jsem očekávala," řekla dívka pomalu.

„Já tebe?" podivila jsem se. „Kdo jsi?"

„Nepoznáváš mě?" zašeptala dívka. Chvíli jsem ji pozorovala. Něco mi na ní nesedělo. Její obličej, jako bych ho odněkud znala. Byl mi tak povědomý, ale zároveň tak vzdálený.

Potom mi to ale došlo, jako by mě někdo vrátil v čase. Ty stejné velké, tmavé oči a ruce, prosící o pomoc. Stála přede mnou ona žena, která se dnes ráno topila. Až na to, že nyní to nebyla žena, ale dívka. Malá dívka v otrhaných šatech.

Zmateně a trochu vystrašeně jsem natiskla záda na zeď pokoje. Ještě dnes ráno to byla dospělá žena, kterou neviděl nikdo jiný než já a nyní to je malá holčina, jež se zdá až příliš skutečná.

„Jsi ta žena," zašeptala jsem.

„Správně," dívka se usmála ještě více a ukázala své dokonale bílé zuby. „Ale jmenuji se Morana."

Když jí to slovo proklouzlo mezi rty, znělo jako hrom za jasného dne. Všechny chloupky na těle se mi naježily. Morana, bohyně smrti a zimy. Měla jsem na to přijít dříve. Její jméno mi v hlavě spustilo nový vír otázek.

Přívětivá léčitelka říkala, že mě proklela. Nevěděla jsem kdo, ale teď jsem pochopila. Tak přeci jen měla babice nějaké nadpřirozené schopnosti a neobírala lidi o peníze jen tak pro nic za nic, když dokázala poznat, že jsem prokletá. To však ještě neospravedlňovalo to, že mě chtěla zabít.

„To vy jste mi to způsobila?" zeptala jsem se, odhrnula jsem si vlasy a dlaní jsem si přejela po jizvách. Teď když jsem zjistila, že se jedná o bohyni, a ne o malou dívenku, začala jsem jí vykat.

„Obdařila jsem tě darem, Arniko," řekla dívka a úsměv na tváři jí lehce povadal. „A tykej mi. Budeme si blízké, odteď jsi má pomocnice."

„Darem?" nechápala jsem. Zdálo se mi, že čím více se toho dozvídám, tím více se ztrácím. Hlava se mi točila při pomyšlení, že bych se měla stát její pomocnicí, ať už to znamenalo cokoliv.

„Ano, darem," potvrdila mi Morana. „Byla jsi ta, která se ohlédla a vydala se mi na pomoc. Jsi ta pravá, jež si zaslouží můj dar."

„Jak tohle souvisí s darem?" zeptala jsem se jí a ukázala jsem jí jizvy.

„Nech mi to vysvětlit," zašvitořila. „Tím, že mě vynášíte z vašich vesnic a házíte do vody mě oslabujete. Proto jsem nyní pouze malá dívka. Nemám takovou moc, a ještě k tomu všemu přebírá vládu bohyně Vesna a s ní jaro. Ale svět mou činnost potřebuje, ačkoliv si lidé myslí, že ne. Ale jak to mám zvládat, když je má moc tak slabá?

Řešení je docela prosté. Každý rok si vyberu jednu dívku, pomocnici, která mi pomůže v tomto období. Označím je znamením, ještě předtím, než má většina schopností vyprchá, aby se ostatní bytosti měly na pozoru. Budeš se mít dobře. Svých pomocnic si vážím." řekla Morana.