Znamení zkázy

Kapitola 43

Klekla jsem si vedle Vidara a roztřeseně jsem chytila okraj jeho obvazu. Nemohla jsem ho tu nechat zemřít. Začala jsem roztřesenýma rukama rozvazovat látku obvazu. Cítila jsem, jak se Vidar zachvěl při každé odkryté vrstvě. Ignorovala jsem Černobogův ostrý pohled, kterým mě propaloval.

Konečně jsem odhalila jeho zkrvavělou ránu. Zavřela jsem oči a snažila jsem se v sobě udržet obsah žaludku. Přemohla jsem se a znovu jsem otevřela oči. Čistým cípem košile jsem mu očistila krev kolem rány, přičemž Vidar párkrát bolestně zalapal po dechu. Modrý kvítek stále ještě svíral v zaťaté pěsti.

Na čele se mi vyronily kapičky potu. Prsty mi pokryla jinovatka. Potřebovala jsem zastavit krvácení. Ten nápad mnou projel náhle a možná byl naprosto šílený, ale pořád to bylo lepší než jen nečinně přihlížet. Pohlédla jsem na Černoboga a ten souhlasně kývl hlavou. Zhluboka jsem se nadechla a přiložila jsem prsty na kraj Vidarovi rány. Ucukl, ale já jsem se nedala.

Nechala jsem led, aby nechal ztvrdnout krev v jeho ráně a celou ji pokryl. Z Vidarových úst se vydraly bolestné steny, až mě to bolelo u srdce. Nechtěla jsem mu ublížit.

„Miluji tě," zašeptala jsem, a ještě naposled jsem mu stiskla prsty s modrým kvítkem.

Černobog mu ještě rychle ovázal látku kolem břicha a houknul na pár urostlých krkavců. Rychle přispěchali a vůbec neřešili, že jejich paní se s Černobogem nepohodla. Opatrně spolu s Černobogem zvedli Vidara a vydali se s ním pryč z místnosti. Popadla jsem korunu a rychle jsem je následovala, ale Černobog mě zarazil.

„Mělas jí vyříznout střeva za to, co mu provedla," zavrčel. „Zůstaň tu a postarej se o Vesnu."

„Ale..." začala jsem.

„Až bude v pořádku, dostaneš se k němu," řekl, čímž naše konverzace skončila. Obrátil se ke mně zády a odešel i s bezvládným Vidarem.

Morana už na tom byla tak dobře, že si pomalu už zvládla sednout, ale stále si svírala krvácející břicho. Kolem bohyně zimy a smrti to vířilo jejími služebníky.

„Má zachránkyně," ozval se zvonivý hlas přes halas místnosti. Otočila jsem se a zjistila jsem, že ke mně míří bohyně jara Vesna. Vypadalo to skoro, jako že se vznáší, i přesto, že stále vypadala malátně. Došla až ke mně. „Děkuji ti."

Uctivě jsem sklonila hlavu a nevěděla jsem co říct. Místo toho jsem si prohlížela půvabnou jedenácticípou korunu, kterou jsem držela v rukách. Už jsem neměla chuť nasadit si ji na hlavu. Místo toho jsem znovu zvedla zrak k bohyni a položila jsem jí zlehka korunu na medovou hřívu vlasů.

„Asi ji budu muset umýt," usmála se bohyně Vesna a zašilhala očima nahoru, jako by se mohla podívat na svou korunu. Trochu mi přitom připomínala rozpustilou dívku. Potom už ale pokračovala s vážnou tváří. „Jsi silná. Zvládla ses postavit samotné bohyni, a ještě si ji přemohla."

Neměla jsem co říct, a tak jsem pouze mlčela.

„Tohle místo je příšerné," prohlásila bohyně. „Můj muž, velký bůh Perun, mě určitě hledá, nebudu se tu již déle zdržovat. Veles je jeho nepřítelem, a kdyby jeden či druhý zjistili, kde jsem, neskončilo by to pro nikoho dobře. Odcházím pryč. Někam, kde se budu moci pořádně zotavit z přiotrávení od mé drahé sestry."

Hleděla jsem na krásnou bohyni a snažila jsem se vstřebat její slova. Netušila jsem, že Morana neřekla o svém plánu ani bohu podsvětí, Velesovi, co se chystá udělat, a přesto se opovážila vzít bohyni jeho nepřítele do jejich sídla.

„Kdybys chtěla odejít se mnou, do mého chrámu..." nadhodila bohyně, čímž mě vrátila do reality. „...budeš jedině vítána."

Zůstala jsem na ni hledět s ústy pootevřenými. V uších mi hučelo a moje mysl na mě jasně křičela, že tohle je nabídka, která se neodmítá.

„Já..."začala jsem, když jsem se trochu vzpamatovala. Bála jsem se, že svá další slova nebudu schopna vyřknout, ale nakonec se mi to povedlo a vyzněla dokonce i rozhodně. Tak, jak jsem je cítila. „Já nemůžu."

„Je to kvůli tomu chlapci?"

Kývla jsem na souhlas.

„Děláš dobře. Dostane se z toho, stejně jako já, stejně jako ty," řekla a usmála se tak, až jsem měla pocit, že právě vyšlo slunce. Otočila se a odešla jedněmi z dveří. Bylo to zvláštní, ale měla jsem pocit, že ve dveřích zmizela. Jako by se rozplynula.

Zůstala jsem zírat dveřmi ven a přemýšlela jsem o jejích slovech. Hlavně o části, kdy říkala, že se z toho dostanu. Otázkou však zůstávalo, z čeho že se mám dostat...