Znamení zkázy

Kapitola 12

Při bližším pohledu vypadala vesnice ještě hůře než předtím. Domy byly z nějakého zvláštního důvodu natřené na černo a dveře i okna byla zatlučená. Na ulici nebylo živáčka a všude bylo naprosté ticho. Panovala tu tak strašidelná atmosféra, že se mi stáhl žaludek a zježily se mi chloupky na celém těle.

„Halo, je tu někdo?" zvolala jsem, ale nikdo mi neodpověděl. Přiblížila jsem se k prvnímu z domů a nahlédla jsem dovnitř malou škvírkou. Bylo tam světlo, ale škvírka byla tak malá, že kromě světla jsem nic jiného nepostřehla.

Přešla jsem tedy k jednomu ze zatlučených oken a nakoukla jsem dovnitř větší dírkou. O úder srdce později, uvnitř zhaslo světlo, jako by někdo zhasl svíčku. Proč by někdo chtěl, aby si ostatní mysleli, že je tahle vesnice opuštěná?

Rozhodla jsem se prozkoumat i zbytek vesnice. Zanedlouho jsem zjistila, že první černě natřené domy se daly považovat ještě za hezká stavení. Ostatní domy byly v horším stavu. Z některých domů čouhaly třísky, což mi připomnělo dům Přívětivé léčitelky a otřásla jsem se. Co se vlastně s jejím domem v mé nepřítomnosti stalo? Zbourali ho nebo tam stále stojí?

Zavrtěla jsem hlavou a šla jsem dál. Další řada domů už se pomalu rozpadala, o zahradách nemluvě. Jak jsem, tak procházela opuštěnými ulicemi černé vesnice, chátraly domy čím dál více. Jako bych se blížila ke zdroji zkázy této vesnice.

A potom jsem na něj opravdu narazila. Na opačném konci vesnice bylo jezero. Jeho hladina byla až příliš temná, jako by ho pokrýval inkoust. Něco tu nehrálo.

Pomalu jsem si přidřepla a opatrně jsem si ve vodě smočila prst, byla teplá. Nezvykle teplá na toto roční období. Pomalu jsem položila na hladinu obě své dlaně tak, abych se sotva dotýkala vody.

Myslela jsem na chlad. Na to, jak by tahle voda měla být chladná. Cítila jsem, jak mi opravdu chladne pod rukama, a proto jsem začala myslet na to, jak by jezeru slušela nová hladina.

Voda začala pomalu tuhnout, až se změnila v tenkou vrstvu ledu, přes kterou se převalila další vrstva ledu, která byla silnější a přesáhla první. Následovaly další a další vrstvy, až bylo jezero do poloviny zamrzlé a led byl tak tlustý, že jsem se rozhodla na něj vstoupit. Opatrně jsem udělala první krok, potom další, a to už jsem získala jistotu a dál jsem pokračovala sebevědoměji.

Na okraji ledu jsem se zastavila, klekla jsem si na jedno koleno a dlaně jsem znovu položila na led. Znovu následoval ten stejný proces tuhnutí. Celé jezero bylo najednou pokryté ledem. Jen vzadu bylo pro vodu malé volné místo, asi jako když se na zimu vykopávají do ledu díry, aby mohly ryby dýchat. Stoupla jsem si a narovnala jsem se.

Přesně z toho místa se najednou vynořila ohyzdná ruka a dopadla na led. Měla jedovatě zelenou barvu, na konci dlouhých prstů měla zaoblený výčnělek a mezi nimi se táhla poloprůhledná plána. Vedle ruky dopadla druhá, a nakonec se nahoru na led vyštrachalo samotné stvoření.

Bylo to to nejděsivější, co jsem kdy viděla. Celé končetiny měly stejně jedovatě vyhlížející barvu, jako jeho ruce. Byly delší, než měl jakýkoliv člověk a trochu připomínaly žábu. Na břichu a od ramen vzhůru, přecházela zelená barva do pleťové. Bytost měla lidskou hlavu s bledou pletí. Nahoře jí rostly bílé vlasy, ve kterých byly zamotané všelijaké rostliny a provázky. Nos to mělo veliký a křivý a oči zapadlé. Rty byly naopak široké a stočené do křivé linky, která vypovídala o mrzuté náladě, jež mělo. Kolem pasu mělo bederní roušku z jakési hnědé látky, která sotva zakrývala nejdůležitější místa.

Vodník. Musel to být vodník. Hlasitě jsem polkla a přešlápla jsem. Snažila jsem se vypadat co nejvíce odhodlaně a sebevědomě, zatímco celé mé tělo na mě křičelo, že mám utéct.

„Co to děláš?" zeptal se vodník bublavým hlasem.

„Snažila jsem se tě dostat ven," řekla jsem.

„To lze i jinými způsoby než mi hned zmrazit jezero," zavrčel, což znělo spíš jako zabublání potoka. „Co tu chceš?"

„Co se stalo lidem z téhle vesnice?" zeptala jsem se. Určitě v tom měl prsty on.

„Měli děti. Hlasité děti a já mám rád klid," řekl a křivá linka rtů se mu stočila do ošklivého škodolibého úsměvu. Otřásla jsem se.

„Mám pro tebe návrh," zavrněla jsem.

„Povídej," zahuhlal.

„Pusť ty děti," řekla jsem.

„A co za to?" zeptal se nedůvěřivě.

„Neproměním tě v kus ledu," řekla jsem prostě.

„Tohle nezní lákavě," řekl a založil si ruce na hrudi.

„Nevěříš mi?" zeptala jsem se. Nebyla velká námaha, nechat jinovatku, aby mi pokryla prsty. Studila, ale ne tak, jak by měla. Má moc mi nechtěla ublížit.

Vodníkovi zmizel z tváře úsměv. „Ale proč bys to dělala. Jsme podobného smýšlení."

„Osvoboď je," zasyčela jsem.

„Dobře," zabručel a luskl zelenými prsty směrem k vodě, jež nebyla pod ledem. Z ní se začaly trousit děti. Jedno po druhém. Nebyly mokré, ale vystrašené rozhodně ano. Dohromady jich mohlo být tak patnáct.

„Kdo byl chycený jako poslední?" zeptala jsem se. Jeden malý hnědovlasý chlapec zvedl roztřesenou ruku ve stejné chvíli, co na něj ukázal vodník.

„Jste všichni?" zeptala jsem se ho. Na prstech jsem stále měla jinovatku jako varování. Chlapec se rozhlédl po ostatních a potichu si přeříkával jména. Potom kývl hlavou na souhlas.

„Tak jděte domů," řekla jsem a děti mě poslechly.

„Teď mi rozmraz můj rybník," řekl naštvaně vodník.

„Ruku na to," řekla jsem a nechala jsem jinovatku zmizet. Vodník si mě bedlivě přeměřila potom mi stiskl ruku. Byla lepkavá a slizká, ale překonala jsem se a stiskla jsem mu ji, a tím stiskem jsem k němu vyslala svou druhou, temnější moc. Vodník cukl a vyvalil na mě oči. Nestihl ani vymanit ruku z mého sevření. Stočil se do klubíčka a podivně se scvrkl. Pustila jsem ho a kopnutím jsem ho poslala do hlubin jezírka.

Otočila jsem se a zjistila jsem, že to celé sledovala malá, asi dvanáctiletá dívka s blonďatými vlásky a modrýma očima. Stála na kraji jezírka a valila oči.

Vrátila jsem se na pevninu, než stihl roztát led a naklonila jsem se k ní. „Můžeš jít. Jsi volná."

Dívka se však ani nehnula z místa a nespustila ze mě zrak.

„Na kopci je chrám, kam nikdo nesmí," řekla nakonec. „Ale pro tebe to nejspíš neplatí."

„Chrám? Jaký chrám?" zeptala jsem se.

„Chrám bohyně jara, Vesnin chrám," řekla, jako by to bylo jasné a ukázala někam za mě, na kopec, jež se tyčil nad vesnicí.

Ve tváři se mi rozhostil úžas. Vesna, bohyně jara. Mohla by mi pomoci. Byla jsem jejím symbolem a mohla by pro mě mít pochopení. Pokud tam je, pokud tam sídlí...

„Děkuji," šeptla jsem radostně. Potom jsem si sundala věneček. Byla jsem rozhodnutá. „Víš co? Tohle máš ode mě."

Nasadila jsem jí ho na blonďatou hřívu a ona se usmála. „Hodně štěstí."

„Tobě také," řekla jsem a dívka odběhla pryč.

Procházela jsem vesnicí. Dveře domů se otevíraly, když lidé slyšeli prosby svých dětí. Nikdo mi nevěnoval pozornost, ale byla jsem za to ráda. Otáčela jsem se dokola a sledovala jsem, jak se všichni radují. I já jsem měla radost. Využila jsem Moraninu moc k tomu, abych osvobodila ty nebohé děti.

Vyšla jsem z vesnice a vydala jsem se vstříc svému vysvobození. Někde na tom kopci stál mezi stromy chrám. Čekal, až k němu najdu cestu.