Znamení zkázy

Kapitola 30

Otevřela jsem své hnědé oči a vysoko nad sebou jsem uviděla špičky borovic, které tancovaly v jemném vánku noční nafialovělé oblohy. Postupně se mi začaly vracet všechny smysly. Nejprve sluch. Slyšela jsem šustění trávy a větví stromů. V další chvíli jsem ucítila látku přikrývky, která na mě ležela. Cítila jsem, že jsem celá propocená a pot mě chladil na kůži na zádech a tvořil mi husí kůži. Párkrát jsem zamrkala a zvedla jsem se do sedu.

Ohýnek slabě hořel a za ním seděl Vidar a nevěřícně na mě hleděl. I v té tmě jsem si uvědomila, že už nemá černé rty a ulevilo se mi. Když se trochu vzpamatoval, rychle vstal a došel ke mně.

„Arniko?" zašeptal. „Arniko, díky nebesům."

Vrhl se ke mně vrhl a objal mě, jako bych nebyla naprosto zmáčená potem a rozcuchaná.

„Jsi v pořádku? Jak se cítíš?" ptal se. „Měl jsem o tebe takový strach. Celou dobu jsi tu ležela, celá ses klepala a měla jsi horečku. Ani jsem nedoufal...Jsem tak rád, že..."

            Větu nedokončil a očima mi sjel z očí na rty. Naklonil se ke mně tak blízko, že nás od sebe dělily pouhé centimetry a ani ty už ně. Neprotestovala jsem, ani jsem neuhýbala. Dech se mi zrychloval, jak se jeho rty blížily k mým. Cítila jsem, jak z nich sálá teplo. Dlouze a možná trochu váhavě mě políbil, jako by se bál, že každou chvíli zmizím a já jsem ucítila, jak se mi po těle rozlévá jiskřivý pocit. Jednou rukou jsem se opírala za zády a druhou jsem svírala límec Vidarovy košile. Měla jsem pocit, že tu látku mezi prsty rozdrtím. Políbil mě znovu, tentokrát už jistě a já jsem mu polibek opětovala. Zamotal mi prsty do vlasů. Rty mě brněly, stejně jako paže a celé tělo. Líbal mě a já jeho. Jeho rty byly sladké a potom jsem ucítila ještě lehkou chuť bylinného alkoholu, která mi ulpěla na rtech.

Sjel mi dlaní po vlasech a tváři. Chytil mě zespodu za krk a já jsem sykla bolestí, když se jeho prsty dotkly rány na mém krku.

            „Promiň," zašeptal a odtáhl se. Vjel si rukama do vlasů a zavrtěl hlavou. „Co to dělám, měla by ses vyležet a odpočinout si. Já...já mám prostě jen radost, že jsi se probudila. Sakra, jsem takovej vůl. Omlouvám se."

            Zarazila jsem ho v té jeho samomluvě ostrým pohledem a na tváři se mi objevil úsměv. „Měla bych ti děkovat za to, co pro mě děláš. Že kvůli mně riskuješ, když jsi neposlechl rozkaz svého pána. Když jsi byl ochotný vzít mě za Vesnou a že jsi mi zvládl vyříznout ty cípy koruny z krku. Děkuji ti."

            Jak jsem to tak říkala, docházelo mi, jak moc velká pravda to je. Ačkoliv měl v armádě dobré postavení, skoro jsem se až bála představit si, co by se stalo, kdyby Černobog zjistil, že jeho generál nesplnil jeho rozkaz. Zabil by ho nebo existovaly ještě horší tresty? Nechtěla jsem o tom přemýšlet.

            Opatrně jsem si sáhla na místo pod čelistí.

            „Zašil jsem ti to," řekl. „Raději si na to příliš nesahej."

            „Dobře," usmála jsem se a spustila jsem ruku zase dolů. Odstrčila jsem se od dlaně, kterou jsem se stále opírala za zády, ve snaze přiblížit se znovu k Vidarovi. Zarazila jsem se, když jsem zjistila, že v dlani mám něco položeného.

            Rozevřela jsem ji před sebou, abych na ni lépe viděla a zjistila jsem, že to něco je květina s rozkvetlým modrým kvítkem. Taková, jako ta, kterou mi v mých představách darovala Živa.

            „Tu jsi mi dal ty?" zeptala jsem se, stále ještě jako ve snu a rozhlédla jsem se kolem. Nezdálo se, že by někde v blízkosti takové rostly.

„Ne," zavrtěl hlavou a zamračil se na květinu.

„Pak je to pravda," zašeptala jsem. „Dala mi ji Živa."

„Možná by sis měla lehnout," řekl Vidar, ale já jsem zavrtěla hlavou. Cítila jsem se otupěle, ale odpočatě. Jaká to zvláštní kombinace.

„Podíval by se mi prosím na jizvy?" zeptala jsem se ho, a než stačil cokoliv říct, otočila jsem se k němu zády a vyhrnula jsem si košili. Na kůži mě zamrazil noční chlad.

Slyšela jsem jakési zapraskání, jak Vidar sebral z ohniště hořící větev, aby v té tmě lépe viděl. Cítila jsem, jak mě oheň příjemně hřeje na kůži. Zalapal po dechu a v dalším okamžiku jsem ucítila na kůži jeho prsty. Dotkl se mě těsně za čelistí, aby nesáhl na čerstvou ránu, kterou jak jsem zjistila, jsem měla zašitou. Táhl prsty po mé kůži a dospěl až těsně k páteři, kde se zastavil.

„A dál?" zeptala jsem se rozechvěle.

„Dál už nic," odpověděl a stáhl prsty.

Nechala jsem si košili spadnout na záda a uvnitř sebe jsem cítila radost. Zbavila jsem se svého úkolu.

„Jsi hrozně zpocená," konstatoval Vidar. Natáhl se pro přikrývky a přehodil je přese mě. Sevřela jsem modrý kvítek v dlani a vděčně jsem na něj upřela zrak. Na tváři měl úsměv. Byl šťastný, že se to povedlo. Byl šťastný, stejně jako já. Zbytek noci jsem strávila tím, že jsem mu odvyprávěla, co přesně mi Živa řekla a on bedlivě naslouchal. O tom, že jsem nahlédla do minulosti, do části života mé předchůdkyně, jsem pomlčela a nechala jsem si to jen pro sebe.

„Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se najednou.

„Dva dny," oznámil mi. „Nejprve jsi se třásla a měla jsi horečku. Potom jsi se náhle probudila, ale nebyla jsi při smyslech. Pokusil jsem se na tebe mluvit a zabránit ti v tom, abys znovu upadla do bezvědomí, ale marně. Už jsi se netřásla a teplota ti klesla. Příliš rychle..."

Nepřítomně jsem se natáhla pro jeden klacík v ohništi a zvedla jsem ho. Vidar mě nechápavě sledoval. Pomyslela jsem na chlad, podobný tomu, když jsem si vyhrnula košili. Klacík pohltila jinovatka a oheň pohasl.

Vidar se šokovaně podíval nejprve na klacík a potom na mě. „To je úžasné! Schopnosti ti zůstaly!"

„Nepatrná část schopností," opravila jsem ho.

„Stejně je to výhra," řekl, potom jeho výraz povadl. „Co nyní budeš dělat? Kam půjdeš?"

„Jak to myslíš?" nechápala jsem.

„Zbavila ses její kletby. Nemá smysl se mnou pokračovat. Vrátím se k Moraně s prázdnou a řeknu jí, že se nedalo nic dělat, ale že jsi mrtvá. Nějakým způsobem by se mi mohlo povést osvobodit Vesnu. Ty můžeš začít žít obyčejný život."

Tak co, myslíte, že je to konec? Že se Arnika s Vidarem rozdělí a každý půjde jiným směrem? Ale kdeže! Sranda teprve začíná...