Znamení zkázy

Kapitola 20

Vydali jsme se ulicemi do hostince, ve kterém jsme bydleli. V tu chvíli jsem byla ráda, že je tak vzdálený. Mohla jsem si vychutnat ještě ten příjemný ztemnělý večer. Vidar měl v obličeji směsici různých emocí, které jsem nedokázala přečíst. Jednou rukou mi přidržoval látku šatů na zádech, jako by se chtěl ujistit, že jdu stále vedle něj.

V hostinci bylo stále pár lidí a já jsem si objednala teplou koupel. Večer byl sice krásný, ale vzduch z taneční místnosti se mi zavrtal do kůže a vytvořil mi na ní lepkavou vrstvu.

Odvedli mě do místnosti, kde stála velká nádoba s vodou, osušky a jedna dřevěná stěna, sloužící k převlékání. Vidar počkal, až hostinská odejde a potom chtěl odejít také, ale zarazila jsem ho. Nervózně přešlápl, když jsem zaplula za zeď na převlékání. Svlékla jsem se do spodního prádla a omotala jsem kolem sebe osušku tak, že jsem měla odhalená jen záda a nohy až nad kolena, kvůli velikosti osušky. Vyšla jsem ven a Vidar nejistě svraštil obočí.

„Mohl bys mi prosím ukázat..." zašeptala jsem a hlas mě zradil. „Mohl bys mi ukázat, jak moc postoupily mé černé jizvy?"

Otočila jsem se zády a přehodila jsem si všechny zrzavé vlasy přes levé rameno. Slyšela jsem, jak ke mně přistoupil a znovu mě zahalila jeho vůně. Špičkami prstů mi sáhl na místo pod čelistí, kde mi jizvy začínaly. Ucítila jsem jemné, ale nesnesitelné mravenčení putující od místa jeho doteku do celého těla. V břiše se mi probudili motýlci a začali poletovat jako zběsilí. Dech se mi mimoděk zrychlil. Snažila jsem se to všechno ignorovat, jak jen to šlo.

Dal se špičkami prstů do pohybu a pomalu s nimi jel po mé kůži v místech, kudy se mi táhly jizvy. Od čelisti k páteři a od páteře ještě trochu doleva. Podlomila se mi kolena a málem jsem spadla. Nevěděla jsem, jestli vlivem jeho prstů nebo zjištěním, jak moc blízko srdci se jizvy rozšířily. Až se dostanou k srdci, ovládne mě má moc.

Stěží jsem dýchala. Vidar spustil svou ruku. „Omlouvám se."

Potom odešel. Podle kroků jsem zjistila, že nečeká přede dveřmi, ale vydal se dolů ze schodů. Malátně jsem došla ke dveřím a otočila jsem klíčem v zámku. Nechala jsem osušku spadnout na zem a vlezla jsem do teplé koupele. Zadržela jsem dech a potopila jsem si celou hlavu. Potřebovala jsem vytěsnit všechny ošklivé myšlenky a otázky.

Po koupeli jsem se oblékla do nově koupeného oblečení a s mokrými vlasy jsem odcupitala do našeho pokoje. Vidar tam nebyl. Ujistila jsem se, že jsou dveře skutečně zavřené, klekla jsem si na zem a podívala jsem se pod komodu. Všechny zbraně, které tam Vidar schoval tam stále byly.

„Alespoň že něco," zamumlala jsem a plácla jsem sebou na manželskou postel. Chvíli jsem tak ležela uprostřed postele, jako by byla celá jen má a zírala jsem na popraskanou omítku stropu. Nemyslela jsem absolutně na nic. Překulila na svou stranu, přikryla jsem se peřinou a usnula jsem.

Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem se probudila, když už v celém pokoji panovala tma. Měla jsem takový zvláštní, nepříjemný pocit. Překulila jsem se na záda a vykřikla jsem. Ze sedu na mě shlížel Vidar. V té tmě vypadal strašidelně.

„Co, co...?" snažila jsem se najít slova a zvedla jsem se na loktech.

Potřásl hlavou. „Nic, planý poplach. Spi dál."

Lehl si a obrátil se ke mně zády, jako by se nic nedělo. Chvíli jsem na něj tak koukala a přemýšlela jsem, co se to právě stalo. Pomalu jsem se otočila a položila jsem hlavu zpátky na polštář. Jak bych sakra mohla usnout, když na mě ještě před chvílí upřeně zíral a potom mi prostě řekl, že se nic neděje a mám spát dál?

Tak tentokrát se jedná o kratší kapitolu, ale snad Vám to nevadí. Příští už bude znovu delší. :)