Znamení zkázy

Kapitola 25

„Asi, asi bychom měli najít místo na přespání," řekl lehce zadrhlým hlasem.

„Jo, ano. To bychom asi měli," souhlasila jsem a zastrčila jsem si pramínek vlasů za ucho.

Našli jsme si místo na táboření. Nabídla jsem se, že nasbírám nějaké suché větve na oheň jen proto, abych nemusela sedět a pozorovat Vidara. Z nějakého důvodu mi to přišlo nesnesitelné.

„Možná by sis měla sundat to mokré oblečení," řekl, když jsme seděli u ohně. To byla zvláštní první věta, za celý večer u ohně. Vidar se sklonil nad vak a vytáhl z něj svou košili, kterou po mě hodil a já jsem ji zaraženě chytila.

„Myslím, že na noc bude příjemnější než ty, které jsme ti koupili," vysvětloval. „Kalhoty bych nechal uschnout nad ohněm. Stejně jako boty."

„Uh," vydala jsem ze sebe. „Dobře."

Vidar řekl, že půjde najít ještě další větve, ačkoliv jsme měli klacků na podpal dost. Vklouzl do temných stínů lesa a nechal mi soukromí na to, abych se mohla převléknout. Jak byly kalhoty mokré, lepily se mi na kůži a převléknout si je, nebylo rozhodně snadné. Košile už šla lépe. Navlékla jsem si Vidarovu košili, která mi byla volná, ale zvláštním způsobem příjemná. Vykasala jsem si rukávy, stáhla jsem si košili co nejníže, byla dost velká na to, aby mi zakryla spodní prádlo. Zavrtala jsem se do pokrývky a hleděla jsem do ohně, dokud znovu nepřišel Vidar.

„Sluší ti," řekl Vidar a ušklíbl se.

„Děkuji," pokusila jsem se hluboce uklonit, tak jak to v polosedě jen jde a oplatila jsem mu úšklebek. Svezla jsem se na lokty a potom jsem žuchla na podložku a zavřela jsem oči. Pod víčky jsem stále měla obraz malé bludičky a na rtech vzpomínku na Vidarův polibek.

Ráno bylo prosvětlené jemnými slunečními paprsky, které si za každou cenu klestily cestu skrze mezery mezi větvemi a stromy. Po včerejší tajemné atmosféře, kdy se od nedohledna táhla tlustá mlha, nebylo ani památky.

Zvedla jsem se do sedu a rukama jsem si pročísla zrzavé vlasy. Všimla jsem si, že Vidar na své podložce leží s otevřenýma očima a zírá na oblohu.

„Dobré ráno," pozdravila jsem.

„Nevím, jestli dobré, ale jasné určitě," pronesl, aniž by mi věnoval jediný pohled. Natáhla jsem se pro kalhoty, které se celý večer sušily na větvi nad ohněm.

„Jak to myslíš?" zeptala jsem se, a když to nevypadalo, že by se Vidar obtěžoval natočit hlavu, odklopila jsem přikrývku a začala jsem se do kalhot soukat.

„Ztratil jsem stopu," řekl. „Nevím, kde je Vesna, ale co hůř, nevím, kde jsme my."

Dopnula jsem si kalhoty, jeho košili jsem měla zastrkanou uvnitř a chvíli mi trvalo, než mi došel význam jeho slov.

„Takže tu budeme bloudit?" zeptala jsem se a marně jsem se snažila skrýt obavu v hlase.

„Vypadá to tak," řekl a konečně se zvedl do sedu, při pohledu na mě, oblečenou v jeho košili se zarazil.

„Promiň," hlesla jsem. „Hned ti ji vrátím."

„Ne, nech si ji," řekl a mávl rukou. Začal pomalu balit věci do vaku a já jsem se pokoušela seškrabat zaschlé bláto a rašelinu z kalhot. Šlo to docela snadno. I když by kalhoty potřebovaly vyprat, nevypadalo to špatně. Dokonce by si člověk ani nemusel na první pohled všimnout toho, že jsou špinavé.