Znamení zkázy

Kapitola 42

Morana se vydala mým směrem. Ruce mi znovu pokryla jinovatka, jako by mi chtěla naznačit, že jsem v nebezpečí. To už jsem však věděla. Ucouvla jsem. O krok, o dva. Bylo mi však jasné, že nemohu couvat věčně. Představila jsem si dýku. Malou, namodralou a poloprůhlednou. Ucítila jsem ji v dlani. Byla veliká tak, že mi sotva vykukovala ze zaťaté pěsti. Vyšla jsem vstříc Moraně.

Byla jsem v její těsné blízkosti a napřáhla jsem se. Užuž se má dýka dotkla její kůže, když mě Morana popadla za ruku, v níž jsem držela zbraň. Zkroutila mi ji za zády, až jsem byla nucena dýku upustit.

Otočila jsem se a vytrhla jsem svou ruku ze sevření. Nepokoušela jsem se však vzdálit, ba naopak. Z hrdla se mi vydral jakýsi bojový pokřik. Zaútočila jsem na bohyni holýma rukama, připravena zmrazit její šedivou pokožku.

Dotkla jsem se její kůže na paži. Vzápětí se jí po ní rozlezla ledová pavučina. Bohyni to však nijak zvlášť neublížilo.

Popadla mě v místě pod ramenem a smýkla se mnou. Stále ještě mokrá chodidla mi napomohla k tomu, abych uklouzla. Upadla jsem na zem. Bolest na okamžik ochromila mé tělo. Koruna se mi skutálela z hlavy. Se zařinčením dopadla na zem a odkutálela se pryč.

Pokusila jsem se po všech čtyřech dostat z Moranina dosahu. Bohyně byla rychlejší. Kopla mě do boku a já jsem se lapajíc po dechu převalila na záda. Morana byla vmžiku nade mnou. Zaklekla mi nohy, abych kolem sebe nemohla kopat. Dlaní mi zatlačila nad prsa a přišpendlila mě k zemi. Cítila jsem, jak se z jejích prstů uvolňuje led, pomalinku se mi rozlévá po kůži a mučivě pomalu se zmocňuje mého těla.

„Snad sis nemyslela, že vyhraješ?" zašvitořila Morana. Její obličej byl tak blízko mému. „Přišla jsi do mého domu a pokusila ses mě přemoci mou vlastní silou. To nebyl chytrý nápad."

Ani jsem se nenamáhala s žádnou odpovědí. Pomalu jsem se nadechla a otočila jsem hlavu do strany. Na zemi jsem uviděla Vidarovo tělo. Obličej měl odvrácený a já jsem viděla pouze jeho blonďaté vlasy. Ležel blízko, ale zároveň daleko. Mezi námi ležela už jen jedenácticípá koruna. Natáhla jsem po ní ruku. Morana se bavila mou snahou, když jsem natahovala prsty, seč jsem mohla, ale koruna byla stále moc daleko.

„Nepomůže ti," zašeptala mi Morana do ucha. „I když ji budeš mít na hlavě, nevyrovnáš se mi."

Černobog vzhlédl od Vidarova těla a zabodl své krásné, tmavomodré oči do mých. Tak moc se ve tváři podobal svému synovi, až se mi stáhl žaludek. Černobog se narovnal a pár kroky došel ke koruně. Kopl ji mým směrem.

Byl to neuvěřitelně příjemný pocit, když jsem se dotkla starého stříbra. Přitáhla jsem si korunu k tělu. Nenasadila jsem si ji na hlavu, ani nic podobného. Morana se s vítězoslavným úsměvem dívala do mého obličeje. Můj trpící výraz pro ni byl zajímavější než překrásná koruna. To byla chyba.

Pevně jsem stiskla korunu. Rychle jsem ji zvedla mezi naše těla a vší silou jsem korunu vrazila do Moranina břicha. Ostré cípy koruny protrhly zlatou látku jejích šatů a zabodly se jí hluboko do kůže. Obličej se jí stáhl bolestí a překvapením. Tohle nečekala.

Využila jsem jejího překvapení a toho, že povolila své sevření. Strhla jsem ji na záda a vztyčila jsem se nad ní. Stále jsem držela korunu v jejím břiše. Z rány jí vytékala černá krev.

Přiblížila jsem se k jejímu obličeji, až se mé zrzavé vlasy dotýkaly její našedivělé pokožky.

„Nejsem bůh ani smrtelník..." prohlásila jsem. Měla jsem co dělat, abych ze sebe ta slova dostala. Led na mé hrudi začal pomalu roztávat, ale mně připadalo, jako by se mi zahryzával hlouběji do kůže. „...Jsem přesně stavěná na to, abych zvládla zabít bohyni."