Znamení zkázy

Kapitola 39

Stihla jsem se jen podívat do zrcadla, kde jsem viděla černou stopu na mé levé tváři, táhnoucí se od oka po bradu a rychle jsem překontrolovat cípy koruny za pasem a modrý kvítek ve výstřihu, když se ozvalo zaklepání na mé dveře. Tentokrát jsem nikoho dál nezvala a sama jsem otevřela.

Za dveřmi stály čtyři postavy. Dva chlapci a dvě dívky. Jeden chlapec a jedna dívka byli statnější a vypadali hrozivěji než zbylí dva. Na první pohled bylo jasné, že jde o krkavce, ti dva druzí musely být vrány. Všichni na sobě měli kovové hrudní pláty, tmavé oblečení a u pasu se každému houpal dlouhý meč.

„Je čas jí, Moranino pomocnice," řekl jeden z mladíků. Měl hrubý hlas, který připomínal krákání. „Byli jsme vybráni jako tvůj doprovod a stráž."

Beze slova jsem přikývla na souhlas a nechala jsem se jimi vést. Chodby se klikatily a začínala jsem být nervózní z toho, že vůbec netuším, kam jdeme. Na chodbách nebyly zavěšené žádné obrazy a prázdné stěny působily zvláštně. Tak cize a opuštěně.

Nakonec jsme sešli jedno schodiště, prošli jsme dlouhou úzkou chodbou a celá má stráž se zastavila u menších dveří. Jak ustaly naše kroky, slyšela jsem skrze dveře halas. Různé hlasy a možná i něco, co by se dalo nazvat hudbou. Tichou a táhlou.

„Jsme tu," oznámila jedna dívka s hnědými vlasy, které měly nádech vínové barvy.

„Víš, co je tvým úkolem?" zeptal se jeden z mladíků.

„Ano," oznámila jsem po chvíli ticha.

„Uvnitř se nachází naše velká bohyně Morana, bůh Černobog a podle všeho i jeho syn a generál jeho armády," vyjmenovával jeden z mladíků. Nebyla jsem si jistá, zda si to říká pro sebe nebo pro mě. Když jsem však zaslechla Vidarův popis, trhla jsem sebou. Mladík pokračoval, jako by si toho nevšiml. „Samozřejmě také bohyně Vesna a velká část služebníků Morany."

„Místnost, před níž se nacházíme je využívána jen zřídka. Má jeden velký vchod a spoustu postranních," chopila se slova dívka. „Říká se, že nikdo netuší, kolik dveří se tam nachází. Jsou schované ve stínech a mají různé velikosti. Každé vedou někam úplně jinam. U jedněch z postranních dveří nyní stojíme. Zevnitř není skoro patrný. Když vejdeš dovnitř, bude to vypadat skoro jako by ses vynořila z neznáma."

Najednou jsem si uvědomila, že jejich slova opravdu patří jen a pouze mně. Snažili se mi nastínit místnost, do které jsem měla vejít a zároveň mi poradit kudy bych mohla případně utéci. Pevně jsem stiskla srp z ledu a poděkovala jsem jim, co nejpevnějším hlasem.

„A nyní..." zazněl skrze dveře hlas, jenž byl hlasitější než kterýkoliv jiný. Byl to hlas bohyně Morany. „...bych tu mezi námi ráda přivítala svou pomocnici Arniku, jež vám prokáže svou oddanost mě. Vstup mezi nás, Arniko!"

Krkavec mi otevřel dveře a já jsem jimi vešla do veliké místnosti. Podlaha byla udělána z mramoru a studila mě do bosých nohou. Samotná místnost byla ponořená do šera a já jsem si všimla, že malými otvory ve stěnách dovnitř vniká mlha zvenčí a sahá mi skoro až do pasu.

Přímo naproti mně, na druhé straně sálu seděla na malém tmavém trůnu osoba s medovými vlasy, které jí padaly přes obličej. Na skloněné hlavě se jí držela jedenácti cípá koruna. K trůnu ji vázaly okovy z masivní oceli. Bohyně Vesna se nebránila, dokonce ani nezvedla hlavu, aby si mě prohlédla.

Po mé pravé straně, dál ode mě seděla na vyvýšeném místě na vysokém černém trůnu bohyně Morana, jejíž zlaté šaty v šeru místnosti skoro zářily. Za jejím trůnem stál Vidar, jehož pohledu jsem se snažila usilovně vyhnout. Díky tomu jsem si všimla obrovských dveří, chráněných mříží, které byly zasazeny do zdi za Vidarem.

Po celé místnosti byly rozesety stoly, plné jídla, které na oslavu neodmyslitelně patří. Ve volném prostoru potom stály vrány a krkavci, oblečení v těch nejlepších šatech. Byly to čestní hosté a nyní upírali všichni své zraky na mě. Pod kůží jsem cítila mravenčení a žaludek jsem měla stažený. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byly hosté na mé straně. Jen u jednoho ze stolů jsem si všimla známé tváře. Eryn, která měla také oči ohraničené linkou, na mě spiklenecky mrkla, čímž mě nepatrně uklidnila.

Chtěla jsem se pohledem vrátit zpět k bohyni jara, když jsem si všimla postavy v rohu a ucítila jsem, jak se mi ježí chloupky po celém těle. Ve stínech byl schovaný bůh Černobog.

Zhluboka jsem se nadechla a vydala jsem se skrze mlhu, o níž jsem začínala mít pocit, že mě celou pohltí. Zastavila jsem se teprve u Vesny. Až tehdy zvedla bohyně hlavu. Její krásný obličej vypadal ztrápeně a unaveně. Její oči ztratily jakýkoliv jas, jen na okamžik se v nich objevil malinký plamínek, když ve mně poznala zoufalou dívku, co se jí prosila o pomoc.

Její rty naznačily slovo, a ačkoliv ze sebe nevydala ani hlásku, věděla jsem, o jaké slovo šlo. Promiň.

Přemístila jsem svůj pohled z jejího obličeje na její úchvatnou korunu. Dvě špičky cípů vedle sebe na ní chyběly a po jednom pomaličku stékala kapka černě zbarveného jedu. Ucítila jsem, jak mě dva malé cípy, hřejí na kůži přes rudou látku šatů.

„Zab ji!" uslyšela jsem někde za sebou hlas bohyně zimy a smrti. Byla jsem si vědoma toho, že stojím tak, že mě Morana nevidí zepředu. Zvedla jsem ruce tak, že se mohlo zdát, že zvedám ledový srp. Místo toho jsem však vylovila zpod výšivky šatů ony dva cípy. Hřály mě na kůži, jako by chtěly zpět na místo, kam patří. Zvedla jsem tedy ruku a přiblížila jsem se k Vesnině hlavě. Slyšela jsem kolem sebe zmatené mumlání hostů, ale ignorovala jsem ho.

„Co to dělá?!" uslyšela jsem hlas boha Černoboga, který se musel přemístit z rohu místnosti k Moraně. Bohyně neodpověděla.

Když jsem se s cípy přiblížila ke koruně na délku pár centimetrů, všimla jsem si, že z jedné jejich strany tvoří něco, co vypadalo jako malé nožičky, které se natahovaly ke koruně. Konečně jsem umístila cípy na jejich místo. Nožičky se zanořily do otvorů a cípy přirostly, jako kdyby se od sebe nikdy neoddělily. Kapička jedu, která stékala po jednom z cípů koruny, jako by zkameněla.

Usmála jsem se a najednou jsem měla neodolatelný pocit nasadit si tu korunu na hlavu. Natáhla jsem se pro ni, zvedla jsem ji bohyni z hlavy a zlehka jsem si ji položila na své zrzavé vlasy. Otočila jsem se na Moranu.

Bohyně se snažila udržet vážný výraz, ale pochytila jsem v něm náznaky rozrušení.

„Skvěle," prohlásila. „Ale teď ji zabij."