Znamení zkázy

Kapitola 14

Neměl nikde v lese schovaného koně, a tak jsme šli pěšky. Přes záda měl kromě mohutného meče také vak. Nejspíše s věcmi, nutnými k přečkání noci. Vybavil se na výpravu daleko lépe než já. Vzpomněla jsem si na měch s vodou, který jsem nechala na stole ve vesnici Mlčenlivé Stráně.

Šel rychle, hodně rychle a nedbal na to, že musím skoro běžet, abych s ním udržela krok. Nakonec mě to přestalo bavit, a tak jsem šla pár metrů za ním. Měla jsem skvělou příležitost si ho prohlédnout zezadu.

Sledovala jsem houpající se meč na jeho zádech, a kromě toho také svaly, které se mu vlnily pod košilí. Ten meč musel být sakra drahý. Kdybych ho zkusila prodat, určitě bych nemusela pracovat do konce života. Něco mi ale říkalo, že kdybych takový meč měla, raději bych pracovala a po nocích potom zkoušela bojovat proti slaměným panákům ve stodole. Nebo bych ho měla někde pověšený a uhrančivě bych ho pozorovala každou volnou chvíli. Takovou černou ocel jsem ještě neměla šanci vidět. Byla temnější než Moraniny oči bez bělma a už od pohledu ostrá. Vsadila bych se, že ještě ostřejší než všechny zbraně, které jsem kdy na skromném tržišti v naší vesnici viděla.

Kromě meče jsem si také po chvíli všimla skrytých dýk, které měl z každé strany za silným koženým, ale již silně odřeným opaskem. Byly tak důmyslně skryté, že bych si jich bývala vůbec nevšimla, kdybych přesně neviděla, jak si jednu z nich zandavá, a i tak mi dělalo problém je najít. Věděla jsem, že jejich čepele jsou ze stejné oceli jako meč, i když byly skryté v pochvách. Jejich ostří jsem před chvílí pocítila na vlastní kůži. Doslova.

Žádnou další zbraň jsem nenašla, což ale nemuselo nutně znamenat, že už žádnou neměl. Třeba do jeho vysokých bot by se určitě ještě nějaká ta dýka vešla. Nebo do rukávů jeho košile. Tak to vždycky říkaly staré ženy za večerů, kdy sedělo pospolu několik chalup ve vesnici a vyprávěly se příběhy. Stařena jménem Jitrana takhle ozbrojené popisovala vždy piráty, kteří v dalekých zemích přepadají lodě obchodníků i chudých rybářů. Ale mladík přede mnou nebyl žádný pirát. To jsem věděla stejně jistě, jako jsem věděla, že já nejsem žádná obchodní loď. Žádná ze stařen se nikdy nezmiňovala o osamělých bojovnících, kteří se toulají po lese a tvrdí, že spolupracují s bohyní smrti a zimy.

Zvolnila jsem krok o něco víc. Vidar se za mnou ani jednou neotočil. Šel stále rychle vpřed, jako by tudy vedla nějaká jasná cesta, kterou však já nejsem schopna vidět, přičemž spoléhal, že za ním stále ještě jdu. Jak naivní.

Co by se stalo, kdyby se otočil a já jsem za ním prostě nebyla? Jeho výraz by určitě stál za to. Ale já bych ho neviděla. Byla bych někde pryč, snažíc se najít Vesnu. To by byl můj hlavní plán. Mohla by mi pomoci se vymanit ze spárů Morany.

Nejprve bych zamířila zpět do vesnice Kostůlky a zjistila, co se na tom místě, kde býval chrám, stalo. Potom bych se rozhodla kam dál.

Rozhlédla jsem se po lese. Kdybych šla ještě pár metrů za ním, dostanu se blízko skalám. Jak jsme se blížili, cítila jsem narůstající vzrušení. Stále jsem zpomalovala, abych byla, co nejdál od Vidara. Ještě jsem se ujistila, že se na mě skutečně nedívá a udělala jsem pár kroků mezi stromy.

„Ani na to nemysli, Arniko!" ozval se Vidar a já jsem se lekla tak, že jsem málem vyskočila vysoko do vzduchu. Krve by se ve mně nedořezal. Vidar se zastavil a otočil se mým směrem. „Opravdu si myslíš, že bych tě nechal takhle snadno utéct? Víš, proč mi říkají Stopař?"

Chvíli jsem jenom stála mezi stromy a snažila jsem se uklidnit z toho šoku. Myslela jsem, že na svou otázku nechce odpověď, ale on stále stál na stejné místě, paprsek světla mu ozařoval polovinu obličeje, zatímco mě propaloval pohledem. V tmavě modrých očích mu plála otázka.

„Protože dokážeš všechno vystopovat?" zkusila jsem to po chvíli a pomalu jsem se vrátila na úroveň, kde stál on.

„Přesně. Tak," řekl a důkladně nechával vyznít každé slovo. „Z toho vyplívá, že bych tě našel. Kdekoliv a kdykoliv. A i proto za tebou poslali mě."

Šel mi z toho mráz po zádech. Usmál se. Jeho slova vyvolala přesně to, co chtěl. Ráda bych sama sebe přesvědčila, že lže, ale v duchu jsem věděla, že mluví pravdu. Další věc, co mě také znepokojovala bylo to množné číslo na konci věty.

„Takže ty dokážeš vyčmuchat Moranu?" zeptala jsem se, když jsem se trochu uklidnila. Pokračovali jsme v chůzi. On byl zase tak hrozně vepředu a já jsem šla svým tempem za ním.

„Správně, až na to slovo vyčmuchat. Dokážu ji najít. Nejsem nějakej pes," řekl, aniž by mi věnoval jediný pohled.

„Jak je daleko?" zeptala jsem se.

„Docela hodně."

„Dokázal bys najít, dejme tomu, třeba i Vesnu?" zeptala jsem se a snažila jsem se, aby to vyznělo co nejvíce nevinně, což v téhle situaci příliš nešlo.

Zastavil se a zakroužil rameny. Jeho meč se určitě pronese. „Máš opravdu moc otázek na to, že jsi Moranina pomocnice."

„Na to, že jsem Moranina pomocnice? Co tím myslíš?" zeptala jsem se ho a došla jsem až k němu. Vykročil pomaleji než předtím a udržoval lehčí krok. Vypadalo to, že jsem ho něčím zaujala.

Zavrtěl hlavou. „Jsi nepoddajná, ale stejně tě ovládne."

„O čem to mluvíš?!" zeptala jsem se zostra. Střelil po mně pohledem a v očích se mu varovně zablesklo. Stáhla jsem se. I přes všechnu tu zvědavost jsem se ho bála a on si toho byl vědomý.

Šli jsme chvíli mlčky. Vytáčelo mě, že mi neodpověděl. Stále jsem musela přemýšlet o jeho slovech.

„Mluvil jsi někdy s nějakou jinou pomocnicí Morany?" zeptala jsem se. Riskovat bylo v tuhle chvíli lepší než to nezkusit. Zbláznila bych se, kdybych nevěděla vůbec nic a musela se topit jen a jen ve vlastních myšlenkách.

„Ne. Rozhodně ne takhle přímo. Co jsem je viděl, tak nikdy moc nemluvily. Brzy z tebe bude stejně vážné a zabijácké monstrum." řekl a po krátké odmlce dodal. „A potom přijde jaro."

Nemusel dodávat nic víc. Věděla jsem, že tím jarem myslí moji smrt, kterou mi Morana slíbila. Asi to řekl proto, abych ho už neotravovala s dalšími otázkami nebo byl prostě tak otřesně krutý a vyžíval se v tom. Nebyla jsem si jistá, která varianta je ta správná, ale doufala jsem, že ta první.

„Zabijácké monstrum ze mě jen tak nebude." nedala jsem se a pokusila jsem se v sobě potlačit tu zmínku o jaru. „Já se nedám."

„Nerozumíš tomu. Nedá ti na vybranou." řekl Vidar a ve tváři se mu pohnul sval.

„Vždyť mě ani neznáš." vyjela jsem na něj.

„Vím o tobě to, co potřebuju. Jmenuješ se Arnika, jako ta jedovatá květina, což je docela trefné, vzhledem k tomu, že zabíjíš dotykem. Je ti devatenáct a máš moc otázek." vyjmenoval mi Vidar a v jeho tmavě modrých očích zajiskřilo pobavení. „A taky vím, že se z tebe stane zabijácké monstrum ať chceš nebo ne."

„Takže jsi věštec." řekla jsem a snažila jsem se v sobě zkrotit narůstající vztek, který mi protékal žilami stejně jako Moranina moc. „Umíš číst také z ruky?"

Vidar si mé sarkastické poznámky nevšímal a pokračoval v cestě. Nasupeně jsem zaťala ruce v pěst a držela jsem se v těsném závěsu za ním. Pokračovali jsme a jediným zvukem kromě zpěvu ptáků, který už nezněl tak radostně a bezstarostně jako předtím, byl zvuk kroků, jenž se měnil podle toho, zda jsme šlápli na listy, na jehličí nebo zda jsme překračovali skály. Jednou jsem musela přeskakovat přes potok a připomnělo mi to chvíle, kdy jsme přeskakovali ve vesnici oheň při slavnostech. Když jsme to zvládli, čekal nás rok plný štěstí a značilo to, že jsme na další rok připravení tak, jak se patří. Kousek vedle však stál kyblík s vodou, protože ne každému se vždy povedlo oheň přeskočit, aniž by se na něm nevznítil oheň. Zranění však naštěstí nebyla častá.