Znamení zkázy

Kapitola 41

Zkřivila jsem tvář a pohlédla jsem na ležícího Vidara. Už se nad ním skláněl bůh Černobog. Strhl Vidarovi kus košile a rychle, ale přesto velice přesně, se snažil obvázat ránu, ze které vytékalo velké množství krve. Kdybych se za Vidarem vydala a skončila bych podobně, s hrotem v břiše ležet někde na zemi, nepomohla bych jemu, sobě, a ani Vesně.

Černobog se napřímil a v další chvíli stál už v bezprostřední blízkosti u bohyně Morany. Ruce natažené, jako by ji chtěl škrtit, ale jako by mu vtom něco bránilo. Nakonec ruce stáhl, ale obličej měl stále tak blízko, že by mohl Moranu políbit nebo jí spíš v tomto případě prokousnout hrdlo.

„Zaútočila jsi na mého syna," zasyčel na Moranu.

„Ten tvůj smrtelný spratek si nechal poplést hlavu od obyčejné holky, a navíc rozpustil tvou armádu. Úplně ji zničil. Zasloužil si trest," spustila na něj Morana.

Černobog zaťal ruce v pěst. Do obličeje jsem mu neviděla, ale možná to bylo dobře. „Je sice pouze z části božského původu, ale to tě neopravňuje nazývat ho tak, jak jsi ho nazvala. Byla to má armáda a o tom, zda si zasluhuje trest rozhoduji také jen já."

Pokusila jsem se znovu dostat k Vidarovi. Rána na paži mě pálila, ale snažila jsem se ji ze všech sil ignorovat. Po pár krocích mě začaly zábnout nohy. Než jsem si však uvědomila, co se děje, přimrzly mi nohy k podlaze.

„Říkala jsem ti, že za ním nemáš chodit," napomenula mě Morana. Černobog po mně blýskl pohledem, ve kterém se mísil vztek, a ještě větší vztek. Mezi tím jsem ale rozeznala cosi, co vypadalo jako jiskřička pochopení, když si mě prohlédl.

Černobog se otočil zpět k Moraně. „Naše spolupráce je u konce."

„Jak to myslíš?!" zeptala se Morana.

„Nebudu ti napomáhat v tom, co se chystáš udělat. Raději se znovu nechám porazit svým bratrem Bělbogem, než abych pomáhal někomu, kdo mrzačí mé vlastní síly."

„To snad nemyslíš vážně?!"

„Kdo ví, jestli bys mě nakonec nepodfoukla a vykašlala se na mě. Jestli bys mi nakonec nepodřízla hrdlo srpem vyrobenou z ledu místo toho, abys mi přenechávala strach na výrobu mých vojáků," řekl nakonec Černobog. Konečně se od bohyně odtáhl, znovu pohlédl na mě a poté se přemístil ke svému synovi, ležícímu na zemi. „Končím s tím. Neočekávej ode mě žádnou pomoc."

Morana probodávala boha Černoboga svým ostrým pohledem. „Nepotřebuji tvou pomoc. I já mám zdatné vojáky."

Zvedla své našedivělé ruce do výšky. „Vrány a krkavci!" vykřikla „Zaútočte!"

Všichni přítomní Moranini sloužící se proměnili v tmavé ptáky s lesknoucími se zobáky. Krkavci byli větší a jejich pařáty byly ostřejší. Ani oni ani vrány se však jinak nepohnuli. Spíš to vypadalo, že se proměnili, aby dokázali lépe uhýbat ranám zlosti.

„Tak ty jsi přesvědčila i mé věrné služebníky?!" řekla pomalu.

Po mém boku se proměnila jedna vrána v člověka. Byla to Eryn, která se své paní poklonila, až jí krátké vlasy spadly dopředu.

„Nesouhlasíme jen s tvým plánem, ó velká bohyně, to je vše. Jinak jsme ti věrní zůstali," chopila se slova. Morana po ní hodila pohledem a vrána Eryn na sebe vzala zpět ptačí podobu.

„Ať je to tedy tak, jak sis přála," prohlásila Morana a zvolna sešla schody, přičemž se jí zlaté záhyby šatů kroutily kolem nohou. Krkavci a vrány, kteří jí stáli v cestě se rychle klidili pryč. Vytvořili kolem nás kruh. „Máš šanci postavit se tváří v tvář mně."

Nasála jsem do plic vzduch. Uvědomovala jsem si tíhu koruny na hlavě. Na rukou vyrašily krystalky další vrstvy jinovatky. Sledovala jsem každičký její pohyb. Byla jsem připravenější než kdy dřív. Jen chodidla jsem měla stále ukotvená k podlaze. Pokusila jsem se do nich vehnat co největší teplo. Snažila jsem se hýbat jednotlivými prsty.

Koutkem oka jsem viděla, jak Morana rozpřáhla ruce, kolem kterých poletovaly malé vločky. Nehodlala čekat, až se osvobodím. Pokud jsem proti ní měla nějakou šanci vyhrát, s přilepenýma nohama k podlaze to rozhodně nebylo. Kousla jsem se do rtu a vší silou jsem zvedla nohu. Led mezi mým chodidlem a mramorem povolil. Kůže na onom chodidle mě bolestivě štípala a byla po celé délce mokrá, takže jsem si musela dát pozor, abych na vyleštěné podlaze nepodklouzla.

Vzhlédla jsem k Moraně přesně ve chvíli, kdy ke mně máchla rukou. Naskytl se mi pohled na ledový hrot. Viděla jsem, jak proráží vzduch, a přitom se otáčí. Špička směřovala na mě.

Sklonila jsem se a hrot mi proletěl těsně nad hlavou. Neměla jsem čas představovat si to, co by se stalo, kdybych zůstala stát. Vyrazila jsem proti Moraně. Potřebovala jsem se k ní dostat blíž. Zároveň jsem nechtěla zůstávat na místě, kde se nacházely ledové střepy z upuštěného srpu.

Odraz mé volné nohy způsobil, že povolil i led pod mým druhým chodidlem. Se štiplavou bolestí jsem si uvědomila, že jsem volná. Při běhu jsem si v dlani vytvořila ledovou dýku. Čepel měla úzkou a dlouhou, jílec mě chladil v dlani.

Když jsem se však dostala k Moraně, držela už v každé ruce jednu dýku. Byla to ona, kdo zaútočil proti mně. Rychle a mrštně jako had. Uskočila jsem na stranu, přičemž jsem málem podklouzla. Její dýka pročísla vzduch. Najednou se přede mnou objevil její nechráněný bok. Sekla jsem dýkou proti němu. Morana můj útok vykryla. Dýka mi vyklouzla z ruky a rozletěla se na podlaze.

Rychle jsem pár kroky ucouvla, abych se dostala z dosahu Moraniných zbraní. Potřebovala jsem chvíli na vytvoření nové dýky. K tomu mi však nedala bohyně zimy prostor. Přihnala se ke mně a zvedla dýku nad hlavu. V jejích temných očích jsem zahlédla svůj odraz. Rozcuchané vlasy a vyděšený výraz. Odhodila dýky, které se ve vzduchu proměnily na pouhý poprašek sněhu a něžně dopadly na zem.

„Přece bych tě nezabila jedním seknutím dýky," zašvitořila. Dala paže k sobě a jednou dlaní zakryla druhou tak, jako by měla uvnitř schovaného motýla. Couvla jsem a nohou jsem šlápla na ostrý střípek ledu. Cukla jsem sebou, rychle jsem nohu nadzvedla a přešlápla jsem si. Cítila jsem bolest, ale neodvažovala jsem se na chodidlo podívat, zda mi neteče krev.

Morana rozevřela dlaně a foukla do něčeho třpytivého, co se jí na nich utvořilo. Přikryla jsem si obličej pažemi právě včas. Do citlivé kůže předloktí se mi zabořilo něco malého, ale velice ostrého. Stáhla jsem ruce a zjistila jsem, že se jedná o drobounké vločky. Nebyly ze sněhu, ale z ledu. Rychle jsem si je setřásla z paží, kde po sobě zanechaly pálivou krvavou cestičku.

Zavrčela jsem a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co můj nával vzteku způsobil. Všechny ledové střípky se zvedly do vzduchu. Nehybně se vznášely, jako by čekaly na můj povel. Dočkaly se...

Máchla jsem pažemi dopředu. Všude kolem mě se prohnaly ostré kusy ledu a mířily k bohyni zimy a smrti. Morana vytřeštila oči, jako by nevěděla, co se děje. Ledové střepy už byly v její bezprostřední blízkosti, když zatnula ruce v pěst. V tom okamžiku se všechny ledové kusy znovu zastavily a v dalším okamžiku se rozpadly na pouhý poprašek malých ledových krystalků.

Sledovala jsem Moranu a ona sledovala mě. Očima, ve kterých se jí blýskalo, se podívala na korunu na mé hlavě a zase zpět do mých očí. Pochopila jsem, o co jde. Koruna mi dávala větší sílu, než jakou jsem ve skutečnosti měla. Proto se mi povedlo zvednout kusy ledu, aniž bych se jich dotkla. Zároveň jsem také pochopila, o co nyní Moraně půjde. Nejprve mi bude muset strhnout korunu z hlavy.