Mrtví nic nepoví✔

28. Urváni z řetězu

Raven bylo naprosto jedno, že z toho kouká průšvih. Ne, přímo průser. Ale byla to věc, kterou prostě musela udělat. Když odešli z té prachsprosté jeskyně, ani ne za půl hodiny si sbalili saky paky a jeli zpět do města do zámku. Oběd stejně prošvihli a Muzafer se stále neměl k tomu, aby Ezarase pozval na další vyjednávací kolečko. Takže Raven zase měla v rámci možností volné pole působnosti, aby mohla šmejdit okolo. Ezaras a Esha, co by jeho asistentka, se zavrtali v zahradě, kde na oko probírali politiku. Ve skutečnosti dělali jen volavku, aby se poslové zaměřili na ně a měli pak co donášet svým pánům a Raven měla tak klid. Breker měl zůstat v pokoji, aby nikomu nebylo divné, že diplomat má u sebe ochránce a ne i služku.

Nakonec tohle divadlo bylo k ničemu. Raven neměla kde šmejdit, protože všechny kanceláře byly obsazeny. A ona odmítala opakovat tu eskapádu s římsou. I když ona to tak zcela pravda nebyla. Jedna kancelář byla volná – prince Mukaty. Raven už brala za kliku, ale pak ji pustila a rychle vypadla. Ne protože byla nepravděpodobnost, že by tam měl pro ně důležité informace – nesmělo se nic podceňovat – ale protože ona se absolutně nedokázala soustředit. A to byl důvod, proč teď podruhé za svůj pobyt zde v noci utíká z ložnice.

V hlavě měla stále ty vzpomínky, ty obrazy z minulosti, které se ji zjevily v jeskyni. Nevěděla, co si o té jeskyni a o princovi s princeznou má myslet. Nevěděla, jestli to byla náhoda, že jim vyprávěl pověst o jeskyni času a oni se zrovna, podle všeho, v ní nacházeli. Na náhody nevěřila, ale Jejich Výsosti se netvářili, že by něčeho dosáhli. Navíc ty záblesky trvaly jen několik vteřin a vypadalo to, že si jen pozorně prohlížejí jeskyni. Netušila, co tím chtěli dosáhnout, zda to udělali schválně. Ale v jednom měli pravdu. Ta zatracená jeskyně ukazovala tajemství. Podle všeho ale jen tomu, kdo to tajemství ukrývá, ne všem ostatním. Protože ona by poznala, kdyby Ezaras viděl to, co ona. A ona si byla jistá tím, že věděla, co by viděla za jeho tajemství. Stáj, kde často pracoval s otcem.

Věc, kterou tajili všichni. Minulost. Nikdo nechtěl, aby ten druhý věděl, co zažil. Ať už před tím utíkali, nebo měli strach, že by to mohlo být použito jako zbraň. V případě Raven šlo o oboje. V případě Ezarase a všech ostatních si tím nebyla jistá. A bylo jí to dokonale jedno.

Zvon oznamoval půlnoc a ona zrovna procházela doky. Doufala, že v tom pochybném lokále opět potká Goblina s Tevi. Pokud ne, tak za nimi pak zkusí zajít. Jestli si vůbec bude pamatovat, jak se chodí. A nebo v tom lokále vyvolá rvačku. A nebo všechno dohromady. A možná ještě něco navíc, co ji teď nenapadalo.

Když otevřela dveře, jako minule ji přivítal letící korbel. Ona ho chytla a mrskla do davu, kde podle všeho právě probíhala rvačka. Raven hned zauvažovala, zda se také nepřidá. To, že by z toho ráno byl průser a že by si musela vymyslet pohádku, jak ke zraněním přišla, ji teď netrápilo. To ji bude trápit až ráno. Když už si protahovala ruce, že se taky přidá do hospodské potyčky, zahlédla blond vlasy a zaslechla veselý smích. Takže Tevi s Goblinem tu byli. Myšlenky na rvačku ji opustili a mávla na hospodského, aby ji přinesl korbel piva.

„Ale heleme se, kdo se ukázal,“ přivítal ji Goblin, který měl jasně už pod kůží. Nebyl úplně na šrot, ale veselý byl dost.

„Už jsem si myslela, že tu dneska nejste,“ prohodila a sedla si na barel místo židle. Její židle nejspíš lítala ve rvačce.

„Tak jak se vede?“ vyzvídala Tevi, která zřejmě byla více při smyslech než její manžel.

„Řekněme, že se právě nese to, proč tu sem,“ prohlásila, když viděla hospodského, který nese její pivo a k tomu i nějakou kořalku. Když Raven viděla, jak tu kořalku pokládá k nim na stůl, podívala se na něj se zvýšeným pravým obočím.