Mrtví nic nepoví✔

20. Kaz na diamantu

Breker si vybaloval věci do skříně, která se nacházela nalevo od postele a naproti oknu. Po dobu jejich pobytu v Salianqu bude sdílet pokoj s Eshou. Mohlo to být lepší, ale i horší, mnohem horší. Představa, že by měl sdílet pokoj s Raven… při té představě se zachvěl.

„Ale copak, snad nemáš strach z nadcházející schůzky?“ utahovala si z něho Esha. Byl radši, když byla zticha. Když to řekl nahlas, Esha se zasmála a ten smích slyšel potřetí od doby, co se potkali. Nikdy se nesmála. Nikdy. „Raven se zamlouvám, když jsem ukecaná stejně jako ona,“ mrkla na něj a napila se vody, co stála na stolku. Hned při příchodu ověřili, zda není otrávená.

„Znepokojuje mě, když jsi takhle sdílná,“ zabručel.

„To, že jsem zticha, má svůj důvod. Velmi často se stává, že mám pusu rychlejší než myšlenky, a to se při naší práci nehodí. Naučila jsem se kontrolovat, a proto jsem tichá, když jsem s vámi,“ sdělila mu a Breker překvapeně zamrkal nad její upřímností. Nikdy si takhle nepovídali. Ne protože by Esha byla zticha, ale protože nechtěli. Nikdy o to nikdo nejevil zájem. Každý si hlídal záda před letící dýkou.

„Každopádně, tolik mi nebude nevadit, když budeš ukecaná ty. Tebe nemám chuť zabít jen když na tebe pomyslím. Takže se klidně můžeš uvolnit, jen si na to budu muset zvyknout,“ Měl by už sklapnout. To, že se Esha rozpovídala, rozpovídalo i jeho.

„Nemysli si že to, že jsem chtěla být na pokoji s tebou, má co dělat se sbližováním. Jenom jsem, stejně jako ty, nechtěla snášet ňafání od Saoghail,“

Breker si odfrkl a převlíknul si košili. „Nevím proč, ale nějak mi nesedí ta fáma, že Raven má něco s Matosou,“ svěřil se. Vybavil si ten výraz, který měla Raven, když jí to řekl před dvěma týdny na loďce.

„Co tě k tomu vede?“

Tak jí to pověděl. „Vím, jak to zní, ale opravdu jsem myslel, že mě tam zabije, nebo při nejlepším hodí do vody. Když jsme se rvali, tak jsem to bral jako hru,“ Esha se na něj podívala se zdviženým obočím, „Dobře, ne jako hru, ale chápeš. Prostě,“ těžce si oddychl. Co to u Písaře řeší? „nemyslím si, že je na tom něco pravdy,“

Esha krátce přikývla. „Asi tě chápu, ale na druhou stranu, co nám je do toho? Pokud svou práci budou dělat profesionálně, tak není problém, pokud spolu spí,“

„V tom případě je třeba najít důvod, proč se s ní Ezaras vůbec baví a místo toho si radši nezabodne do hrudi dýku,“ Esha si pobaveně odfrkla.

×××

Raven si vyndala šaty do skříně, schovala si zbraně po pokoji, opřela se o okno, zkřížila ruce na hrudi a s nic neříkajícím výrazem sledovala Ezarase, jak upravuje dveře, aby vrzali. Nikdo z nich nechtěl nezvané hosty, o kterých by nikdo neslyšel. Slyšela, že to stejné udělal Breker s Eshou.

„Cítím, jak mě zabíjíš pohledem,“ procedil Ezaras.

„To je dobře,“ zavrčela Raven.

Ezaras se otočil a opětoval jí pohled stejně vražedný. Dobrá tedy. Teď byli vytočeni oba dva. To Raven nijak nevadilo.

„Nebudu se s tebou hádat a nebudu poslouchat ani tvoje hudrování,“ oznámil ji tvrdě a přesunul se ke skříni s oblečením.

„To se podívejme. Breker říká, že ňafám, čímž nakazil i Eshu a ty teď tvrdíš, že hudruju. Nechcete se aspoň dohodnout, jak budete říkat tomu, když prostě dávám najevo svůj nesouhlas?“ Opravdu se musela ovládat, aby nezačala ječet jak hysterka od splavu a neskočí po Ezarasovi. Nebo tu něco nerozmlátí. Nebo obojí.