Mrtví nic nepoví✔

12. Lesk a bída plesu

Breker nenáviděl tyhle okázalé slavnosti. A prý to má být charitativní ples. Pche! To byl výsměch lidskému rozumu. Nikdo se zdravým rozumem by tomuhle nemohl uvěřit. Ovšem o zdravý rozum je nouze vždy, takže lidé tomu věří a jen se těšili, až dostanou pozvánku. Breker ji také dostal. Přesněji mu bylo nařízeno, aby se dostavil. Měl jen pět dní volno. Jen pět! A ještě mezitím se musel připravit na roli strážce, takže připravit si oblečení a pročíst si dokumenty, co se od něj očekává. Tak málo času chodit po hospodách a za Dcerami noci. Jaká škoda. Ale v Salinqu budou určitě také nějaká štědrá děvčata.

Už přes hodinu stál v malém pokoji v Hradě a čekal, až se dostaví všichni pozvaní. K jeho potěše tu nebyla Saoghail. Tu potvoru nenáviděl. Hned jak se dozvěděl, že bude dělat ubohou služku, přísahal, že karma existuje a že Písař je spravedlivý. Chtěl vidět její výraz, až jí to řeknou, ale bohužel Matosa u toho byl také. A samozřejmě ji to musel hned běžet říct. Stejně spolu spí, to bylo všem jasné. Chudák chlap. Raven musela být v posteli hotová bohyně, když Ezaras trpěl to její ňafání.

„Pane Fiteny,“ ozval se sluha, který stál ve dveřích. Breker si ani nevšiml, že klepal. Ezaras, jako pan Fiteny, se na něj podíval. „Vy a Váš doprovod je očekávám v sále,“ Jinak řečeno čas započít tuhle maškarádu. Ezaras kývl, že rozuměl a vstal. Breker a Esha byli hned za ním.

Ani jeden z nich na sobě nedal znát nervozitu, i když ji všichni pociťovali. Byl to prostě další úkol. Nebylo to poprvé, co museli předstírat, že jsou někdo jiný – i když Breker, coby bouchač, moc často nemusel hrát někoho jiného – avšak ještě se nestalo, aby to bylo tak veřejné. Bylo přirozené, že jsou nervózní.

Plesový sál byl ohromný. Ze stropu vysel velký křišťálový lustr, pod ním byl taneční parket. Na malém balkonku byli muzikanti a naproti nim stál trůn. Vlastně dva. Pro krále a jeho královnu.

„A teď, dovolte mi,“ zazněl kancléř Kargyan, „abych vám přestavil delegaci, která nás bude reprezentovat za Velkým jezerem na východním kontinentu, konkrétně v Salianqu. Představuji vám pana Fitenyho a jeho doprovod,“ Ezaras přišel ke kancléřovi pravici a Breker s Eshou stáli o krok za nimi. Sál ze zdvořilosti zatleskal. Zda něco Kargyan dál mluvil, Breker nevěděl, protože se soustředil na Saoghail, která celé této frašce přihlížela ze stínů. Byla celá rudá a v ruce drtila skleničku se šampaňským. Odešla někam do stínů zahrad, kam vedly otevřený dveře.
Dobře jí tak.

×××

Raven myslela, že vyletí z kůže, jak byla rozzuřená do běla. Nejen, že musela být v koutě, jako tuctový host a sledovat, jak si Ezaras s ostatníma užívá pozornost a slávu, ale ten hulvát Breker měl drzost se jí posmívat. Bude mu muset opět připomenout, že jí se nevyplácí vysmívat.

Kdyby mohla, tak by tento úkol vůbec nepřijala a vzala by raději nějakou objednanou vraždu, na které dostávala tucty nabídek. Měla by za to i více peněz a více slávy, protože každý chce najmout tu Nemilosrdnou, každý chce kvalitní práci. Ale tento úkol… dělat ubohou služku! To byl výsměch její pověsti, jí samotné. Tohle Moiratovi nezapomene. I když mu dluží za hodně, tohle si schová.

Raven vypila šampaňské, které držela v ruce a skleničku položila na studené zábradlí. Vydechla a podívala se na tichou zahradu. Vzadu slyšela fontány a rachotící zbroj stráže. Měsíc svítil skrz mraky a teplý vzduch zchlazovat vánek, který občas zavanul. Byl tu klid. Raven výjimečně klid uvítala. Nebylo by vhodné, kdyby vyjela na nějakého hosta, protože se na ni špatně podíval. Musela se zklidnit. Zlost si bude moct vybít pak. Cesta po moři bude dlouhá. Něco se najde – nebo někdo.