Mrtví nic nepoví✔

17. Moře na nebi

Byli na cestě dva dny a Breker myslel, že zešílí. Loď byla pro něj moc malá už hodinu po odjezdu z přístavu, a to ani nepotkal Raven, pokud nepočítal tu potyčku při nalodění. Ovšem zbylý čas Raven potkával často. A jako ostatně většinou to skončilo tak, že skončili na malé loďce za lodí. Přesně jak vyhrožovala Tevi. Loďka byla příliš malá pro obě rozohněné osobnosti. Když tam skončili poprvé, skutečně se porvali. Raven měla natržený ret a Breker skončil s modřinou na tváři. Oba si uvědomovali, že se nemůžou moc zmalovat, protože do Salianqu musí přijet v pořádku. Tak každý z nich seděl na jednom konci loďky a sledovali jinou stranu Velkého jezera.

Když byl čas jídla a oni se stihli dostatečně zklidnit, vytáhli je ven a najedli se společně s ostatními. Obvykle trvalo nejdéle dvě hodiny, než znovu skončili na malém plavidle za lodí. Námořníci se dokonce začali sázet, kdo roztržku začne a kdy ji začne. Když se to dozvěděl Breker a následně i Raven, bylo jasné, že to nedopadne dobře, protože se začali také sázet.

Dnes odpoledne se to dozvěděla Tevi. Goblin byl pro každou srandu, takže ten by byl schopný si vsadit taky, ale Tevi je všechny málem pozabíjela.

„To, že se vy dvě horkokrevné palice nedokážete zchladit a já vás nemůžu vyhodit přes palubu, neznamená, že si z toho tady budete dělat podnik. Jestli vás nedokáže zklidnit loďka, tak najdeme jiný způsob a věřte, že tady na lodi je práce dost,“ Dala si ruce v bok a čekala, jak se ti dva rozmyslí. Stačilo, aby se na sebe podívali a bylo vymalováno. Breker vinil Raven, že ho provokuje a Raven ho osočila z podobné hlouposti. Tak znovu skončili na loďce. Goblin řekl Tevi, že teď nemají žádnou práci, kterou by jim mohli svěřit. Ještě by podpálili loď.

„Máš jediný štěstí, že jsem nemusel škrábat brambory, nebo vytírat podlahu, protože to bych tu podlahu vytřel s tebou,“ křikl na Raven Breker.

Ta se jen sarkasticky zasmála. „Ale prosím tě, skučíš tu jak malý dítě. Nechceš dospět? Už jen to, že tu s tebou musím být, je dost tvrdej trest, natož abych s tebou musela komunikovat,“

„Jo tak pro tebe to je tvrdej trest? Tak proč se se mnou furt hádáš?“

Raven chvíli mlčela a sledovala vodu kolem. Breker si pohrdavě odfrkl. Už nepočítal, že mu odpoví, tak se taky zadíval do dáli. „Protože mě hrozně vytáčí už jenom tvoje přítomnost,“ Breker se na ni podezřívavě podíval, „Mám pocit, že zešílím, a tak na tebe vyjedu, nebo tě vyprovokuju. Tebe je hrozně snadné vyprovokovat. Esha by se na mě ani nepodívala a Ezaras by se mi vysmál. Zato ty se necháš,“

„To ty taky,“ Raven se na něj koutkem oka podívala a Breker si nebyl jistý, co ten pohled znamenal, „Navíc tady na lodi to je ještě horší. Začínám mít chuť okusovat stožáry, ale pak kolem projdeš ty a je mi jasný, jak se toho napětí zbavit,“

„Jenom nám Tevi tak trochu hází klacky pod nohy,“ konstatovala jeho spolutrestankyně, „I když se ji nedivim. Taky bych se zachovala stejně,“

„Jo, taky se nedivim,“ Breker si promnul tvář. Nikdy se nedokázal s Raven takhle bavit. Nikdy, opravdu nikdy, spolu nemluvili takhle dlouho, aniž by ji nechtěl zabít.

„Co kdybych se zkusili po zbytek cesty chovat… klidněji? Nebo třeba jenom trénovat, abychom si vybili ten tlak?“ zeptala se po chvíli mlčení.

Breker na to chvíli nic neříkal. Přemýšlel o tom. Připadalo mu to jako dobrý nápad. „Jo, proč ne. Udržíme se v kondici a ostatní si třeba nebudou myslet, že jsme malý dětska,“

„Tak na to je asi už pozdě,“ ušklíbla se Raven. Brekerovi nezbylo nic jiného, než souhlasit.

„Ty a Ezaras spolu něco máte, nebo spolu jenom spíte?“