Mrtví nic nepoví✔

30. Světlá zář měsíce

Na odpoledne dostali volno. Bylo jasné, že Esha s Raven nemají vhodné šaty na ples, proto měly odpoledne si je koupit. A Breker s Ezarasem se k nim přidali, aby měli místní pánský šat a nepůsobili jako pěst na oko. Tohle bylo Ezarasovi jedno. Šel s nimi jen aby mohl dávat pozor na Raven. Snažila se působit normálně, ale bylo vidět, že je myšlenkami jinde. Nedivil se jí. Sám měl problém zahnat vidiny jako vřelý úsměv Skyela a starostlivou tvář Marion. Oba se o Raven starali jako o vlastní. A teď byli pryč. Nemělo cenu si dávat falešnou naději. Jejich domek byl jen několik desítek yardů od hradeb. Nemohli přežít i kdyby nad nimi stál sám Písař a držel nad nimi svou ruku. Ezaras věděl, že podobné myšlenky sžírají i Raven.

„Co hodláš dělat?“ zeptal se jí, když už všichni měli nakoupeno a byli ve svých pokojích. Do plesu zbývaly necelé dvě hodiny. Dost času se připravit.

„Co máš namysli?“ zeptala se nicneříkajícím tónem. Opět seděla v okně s jednou mohou venku. Zamyšleně si prohlížela město pod sebou.

„Ty víš,“ špitl a opřel se o zeď vedle ní.

Povzdechla si: „Nic s tím neudělám, takže co bych měla podle tebe dělat?“

„Tak já nevím, třeba zařídit pohřeb,“ řekl opatrně a vyčkával, jak bude reagovat.

Raven na to nic neřekla. Jen koukala z okna a když se na ni Ezaras podíval, bylo vidět, jak měla ramena svěšená. Normálně je měla narovnaná, hrdě si to vykračovala. Dnes ne.

„Ani nebudu mít jejich těla, až přijedu,“ řekla po chvilce ticha, „Tak k čemu to,“

„Pohřeb je víc pro živí než pro mrtví,“ odvětil, „Je to čas, kdy se s nimi rozloučíš. Oni už nic nevnímají, nevědí, co se s nimi děje, ale pro tebe by to mohlo něco znamenat. Navíc budeš mít místo, kam chodit zavzpomínat,“

„Je to k nevíře, ale hřbitov není moje top místo,“ oznámila sarkasticky.

„Já vím,“ odsekl, „Ale i tak by sis to mohla aspoň promyslet,“ Na to Raven jen něco zabručela a seskočila z okna.

Na dveře ťukala Esha. Byl pomalu čas, aby se děvčata začala chystat. Esha uměla dobře líčit a kupodivu Raven dobře česala. Ezaras si sedl do křesla a začetl se do knížky. Jemu naštěstí stačilo pět minut a byl připraven.

×××

Breker věděl, že to Raven nehrála. Takovou reakci nebyla schopna zahrát. Stále měl před očima její zděšení, když řekli, jakou část města GasenLa zničila. Musela tam někoho mít. Určitě by se takhle nebála o Peragon jako takový a už vůbec by tohle nezahrála, jen aby získala sympatie v podobě lítosti salianqské vládnoucí rodiny. Navíc princezna byla tu a jak se zdálo, Muzafer se už rozhodl, s kým spojí síly. Breker by si nejraději jednu vrazil, ale měl tendence se Raven zeptat, o koho přišla. Tyto tendence se staly skutečností na plese, kde měl už v sobě dvě skleničky vína.

Když se ji na to zeptal, ušklíbla se: „Odkdy se o mě zajímáš?“

„Se ještě rozčiluj, že se starám,“ zabručel.

„Ty bys už pít neměl,“ poradila mu, „Stává se z tebe cítící lidská bytost,“

„Tak si trhni,“ otočil se k odchodu.

„Teta se strejdou,“ zašeptala a na ex vypila svou skleničku vína, kterou měla doposud plnou.

Breker se zarazil. Nevěděl, že někoho takového má. Tedy, měla. „To mi je líto,“ Někde v koutku duši tomu tak bylo.